Záhy se ovšem ukázalo, že všechno bude jinak. Zbraň do své vojenské výbavy nedostal a byl k zařazen k PTP, což byly Pomocné technické prapory.

Čím sis, Bohdane, tuto nenadálou poctu zasloužil?
To jsem vůbec netušil. Až o mnoho let později jsem se dozvěděl, že to byla práce litomyšlského funkcionáře, v politické hierarchii vysoko postaveného. Od něho se na příslušná místa ubírala informace, že se v mém případě jedná o politicky nespolehlivé individuum, absolutního odpůrce lidovědemokratického zřízení. Tento cejch mě provázel celých dvacet šest měsíců vojny. Jméno toho člověka nyní samozřejmě znám, ale on již nežije a já skutečně nemám zapotřebí se v tom už hrabat. Stal jsem se prostě Černým baronem.


Dle známého románu a podle něj natočeného filmu to musela být docela legrace, že?!
Tak tady musím filmové nadšence hodně zklamat. Švandrlík k nim přišel až v roce 1954, kdy byly ty původní PTP už zrušeny.
Já jsem pracoval na dole Herkules, který byl brzy přejmenován na Vítězný únor.


V Záluží jsi prožil celou vojnu?
Ne. Na jaře 1951 jsem byl s několika dalšími kamarády převelen do Karviné. Vzpomínám, že jsme tam jeli vagónem hitlákem v noci a nastoupili jsme do dolu Prezident Beneš. Ten byl ovšem taky hned přejmenován na Důl Československé armády – proboha, teď si uvědomuju tu souvislost, snad to nepřejmenovali kvůli nám vojákům?!… Na Prvního máje jsme se museli pořádně umýt a obléct se do sváteční uniformy, abychom mohli jakožto ozbrojená pěst dělnické třídy (i když bez flinty) pochodovat v májovém průvodu. V závěru vojny jsem byl vrácen do Záluží u Mostu.


Tam ses tedy s vojenskou službou rozloučil?
To nebylo tak jednoduché. Bylo nám řečeno, že ten, kdo podepíše brigádu v dolech na další tři roky, půjde do civilu. A kdo ne, bude mu prodloužena vojenská služba na neurčito. Na to doplatili někteří moji spolubojovníci. Já brigádu podepsal, vrátil se nakrátko domů a za pár dnů jsem putoval zpět do Záluží, už jako civilista. Takže to bylo v podstatě prašť jako uhoď. Spal jsem dokonce ve stejném dřeváku jako za vojenských časů.
Když se mí nadřízení dozvěděli, že jsem v civilu akademický malíř, ihned této mé kvalifikace svérázným způsobem využili. Dali mi na starost nástěnky a bleskovky na chodbách, musel jsem dokonce namalovat generála Čepičku. Ale přitom jsem fáral dál. Dělal jsem v nízkém sloji, dával jsem až dvacet tři tun lopatou za šichtu. Nějaké peníze jsem si vydělal, ale mohl jsem mít nejvýš jen šestou platovou třídu. Kdybych dostal osmičku, která mně náležela, byl bych docela boháč. I tak jsem si mohl do skromného bytečku pořídit rádio, koberec 3 x 4 metry a gauč.


Kdy jsi z dolů tedy odešel?
Moje mostecká anabáze však zdaleka neskončila. Tento syrový kraj se mi hodně hluboko zařízl pod kůži. V přeneseném smyslu i doslova.

ZDENĚK VANDAS