Byl vždy a dosud je „svůj“. Vyznává krédo: Dají-li ti linkovaný papír, piš do něho napříč přes ty linky. A buď lehce oblečen, tělo potřebuje dýchat… Je to tak, chodí zásadně bez ponožek. Ve svetru či dokonce v kožichu ho nikdo nikdy neviděl.
V těchto dnech, kdy vystavoval ve druhém patře litomyšlského zámku, se jeho výstava stěhuje do uvolněných prostor zámeckého pivovaru. Tam by měla pokračovat do konce srpna.


Nyní tedy již dejme slovo samotnému Mistru Kopeckému:


Kdy jsi, Bohdane, namaloval svůj první obraz?

Obraz jako takový, to už nevím, ale s kluky jsem už za mala kreslil ostrým klackem do země indiány. A ti moji indiáni byli vždy nejpěknější. Možná že tady byl začátek mé malířské dráhy.


Říká se, že se způsobem života a zvyky hodně podobáš svému otci, máš také takový dojem?

Asi to tak je, tatínek byl opravdu takový můj předobraz. Někdy i recesista, jako já. Už když mně byl rok, tak se vsadil, že dvoumetrem změří silnici od Kozlovského lesa do Litomyšle. To si samozřejmě nepamatuji, ale vím to z četného líčení pamětníků. Sepsal o tom krásné povídání, to byste mohli také někdy převyprávět.


Třeba k tomu také dojde. A jak šel život v dalších jeho kapitolách, nechme chvíli jen na Bohdanovi:
Vychodil jsem měšťanku, pak tak zvanou pokračovací školu a po válce jsem složil zkoušku na akademii. Jakožto nejlepší jsem byl přijat přímo do druhého ročníku.


Moc vzpomínám na mého tehdejšího profesora Otakara Nejedlého. Pořádal s námi soustředění, především u Máchova jezera. Na autě s boudou jsme tehdy sjezdili celé severozápadní pohraničí, Krušné hory, Českosaské Švýcarsko. A přitom jsme malovali, nebo lépe řečeno učili jsme se to. Ještě k nezapomenutelnému profesoru Nejedlému: Jeho pražský ateliér byl přímo vedle ateliéru světoznámého Nechleby. Ano, toho, který jen tak někoho nemaloval. Odmítl například portrétovat starého pana Baťu s tím, že ševce nemaluje.
Pokud jde o mne, tak musím říci, že mi v této době hodně pomohlo to, že jsem se předtím ještě za války učil fotografem. Ono krajinářství v kresbě a fotografování má ty základy společné.


Ještě k tvé zájmové činnosti za války. Byl jsi jistě také skautem…
Samozřejmě. Jezdili jsme hodně do krajiny, do lesů, na Budislav do skal. Jako každý skaut jsem měl svoji přezdívku. Byl jsem Bystrý Sokol!


A co sport?
Nejraději jsem dělal atletiku. Byl bych možná i dobrým desetibojařem, ale to se tehdy tolik nepěstovalo. Bavily mě nejvíc běhy a skoky. Závodil jsem hodně v Chocni na Parapleti, kde se dnes hraje už asi jenom fotbal. Mým častým soupeřem byl mílař Václav Čevona, držitel československých rekordů na 800 a 1500 metrů (pozn. autora: pan Čevona zemřel letos 9. ledna ve věku 85 let).


A náš národní sport, fotbal, jsi nehrál?
Jako kluk jistěže také, ale závodně potom už ne. Tento sport nebyl, jak se říká, mojí parketou. Ale vrátil jsem se k němu alespoň zčásti o nějakých pětapadesát roků později, když jsem v roce 2002 dělal jakéhosi technického vedoucího úspěšného litomyšlského dorostu. Existují z toho přece i fotky. Však ty jsi o té mé funkci tak trochu z legrace přece říkal, že jsem psychologem mužstva…


V Mistrově životě jsme se dostali až k neblaze proslulým padesátým létům, ale o tom zase až příště.


ZDENĚK VANDAS