Na předchozí ročníky a na umělce vzpomínala ředitelka muzea Blanka Čuhelová.

Kdo se zasloužil o to, že se výstava ve Svitavách začala pořádat?

V 60. letech byl ředitelem muzea Jan Jelínek. Sám byl výtvarník a kolem sebe měl skupinu krajinářů. Chodili malovat do terénu a dělali výstavy v klubu odborového hnutí továrny TOS. Tam vystavovalo jen pár lidí. První větší výstava byla v muzeu v roce 1968. Zasloužil se o to doktor filozofie Jan Kapusta z Litomyšle. Tehdy vystavovalo tak šest, deset lidí. Nicméně už to byly počátky přehlídky.

Vystavovalo v prostorách muzea více výtvarníků, co nabízeli?

Začátky byly skromnější. V muzeu pravidelně vystavovalo kolem dvaceti až třiceti lidí. Zpočátku vystavovali hlavně svitavští a krajináři, Miloslav Šplíchal ze Svitav, Jan Hrdlička z Poličky. Později se objevovaly rovněž jiné žánry. Začal vystavovat Miloš Vaněk se svojí manželkou. Jejich obrazy nebyly vyloženě realistické, ale romantické. Jan Jelínek maloval modernu a trojrozměrné předměty a plastiky.

Hrozilo někdy, že by se výstava uspořádat nemohla?

Krize trochu nastala po roce 1989. Všechno se měnilo, všechno bylo revoluční. Pamatuji si, že jsme byli na nějakém sezení o kultuře. Ozývaly se tam hlasy, že je zbytečné něco takového organizovat, že každý si musí jít sám za sebe, i malíři. Z amatérského hlediska to fungovat nemůže. Zvláště u malířů, kteří jsou introvertní a malují sami pro sebe. Kdyby tu nebyl někdo, kdo výstavu zorganizuje, tak by těžko byli schopní něco takového udělat. Ale ustáli jsme to. Po 90. roce se počet vystavujících snížil. Otevřely se hranice, byla svoboda. I ti malíři, kteří seděli doma a malovali, měli jiné zájmy a začali třeba podnikat. Koncem 90. let se ti, co po revoluci s malováním přestali, začali vracet. Ale hlavně začali vystavovat mladí.

Konala se přehlídka každý rok, nebo byly nějaké proluky?

Nekonala se v roce 2008. Přestavovali jsme prostory výstavní síně. Výstavu jsme posunuli z podzimu na leden 2009. Termín už zůstal. Zimní termín je pro lidi příjemný. Rádi se přijdou podívat do muzea na tvorbu známých.

Myslíte si, že má tato výstava dobrou tradici?

Určitě. Za ta léta neznám žádný jiný region, kde by se taková výstava konala čtyřicet let. Není to jen výstava. Pravidelně pořádáme také poradenský den pro výtvarníky. Sejdou se přímo ve výstavních síních, přinesou své práce. Vždy pozveme odborného lektora. V posledních letech se tu střídají Bořivoj Borovský a Petr Kmošek. Oba jsou pedagogy z katedry výtvarného umění, oba jsou malíři a výtvarnému umění rozumějí. Nechtějí lidi odradit, ale poradit. Myslím si, že je to pro ně důležité. V dřívějších letech jsme také pořádali plenéry, malování venku. Brali jsme výtvarníky na zájezdy na výstavy do větších měst. Přestal být zájem, tak jsme od toho upustili. V průběhu těch let zde vystavovaly stovky výtvarníků. Řada z nich se dostala na výtvarné školy jak na střední, tak na vysoké. Přehlídka v muzeu byla pro ně odrazovým můstkem a dostalo je to dál. Řada lidí se vrací. Je tedy pro ně důležitá. Každý rok zde vystavuje zhruba padesát výtvarníků. Letos jich je padesát jedna. Objevují se nové tváře. Někteří vystavují jeden rok, jiní jsou stálice. Když se na poradenském dni neobjeví, tak jim volám.

Máte raději moderní umění nebo klasiku?

Mám nejraději něco mezi. Jsou realistické obrazy, které jsou barevně nádherné a které člověka vtáhnou do děje. Ale nejraději mám obrazy, na které se musím chvíli dívat a musím si v nich to, čím mě osloví, najít. Nemusím modernu, něco na pomezí.

Přinesly vám výstavy zážitky?

Vzpomínám na zážitek s řezbářem Jozefem Fajmónem z Pusté Rybné. Když vystavoval poprvé, vůbec nám nevěřil a měl strach, že se jeho kouzelné figurky ztratí. Když jsme se nedívali, přilepil je k podstavcům vteřinovým lepidlem. Po skončení výstavy jsme je odtud nemohli dostat. Málem se poškodily jak figurky, tak podstavce. Právě on pak pravidelně na přehlídkách vystavoval. Je hrozně milý a mám ho moc ráda. Už ale nevyřezává. Ve Svitavách začínal vystavovat také Jiří Lammel z Litomyšle, který je teď ředitelem nadace Jana a Medy Mládkových v Praze. Vladan Kolář z Moravské Třebové je absolventem akademie výtvarných umění, když studoval, tak s sebou podvakrát přivezl své spolužáky, skvělé malíře nebo výtvarníka a hudebníka Milana Knížáka. Za ty roky, co přehlídku pořádáme, jsem si k vystavujícím našla hodně osobní vztahy. Řada z nich už tady není a to mě hrozně zasahuje. Zůstaly tu sice obrazy, ale také prázdné místo. Něco chybí.

Proč by si návštěvníci neměli nechat výstavu ujít?

Je to výstava, kde si každý najde to, co by se mu líbilo. Určitě zde najde také to, co ho pobouří. Ale i o tom umění je. Zavádějící je názor, že by mělo umění jen hladit. To není pravda. Mělo by i pobuřovat, člověka k něčemu vyprovokovat. I takové věci tady jsou. Součástí výstavy je rovněž videoart. Ten jsme tu ještě neměli. Je to umělecká technika, která má zelenou.