V listopadu 1989 byla režisérka MONIKA LE FAY zatčená za své slavné zvolání: „Ať žije Havel!"

Jaký pro vás byl sedmnáctý listopad roku 1989?
Vzpomínám si na to velice jasně. Byl pátek a já jsem byla u okresního soudu v Gottwaldově souzená za to, že jsem křičla Ať žije Havel na shromáždění studentů v Praze. A potom za další přečiny spočívající, že jsem rozšiřovala protistátní tiskoviny. Byla to petice za odsouzeného Stanislava Devátého a také Několik vět. I když je to dneska posměšné, hrozilo mi, že mě zavřou, nebo budu platit pokutu. Pražský prokurátor, doktor Florián, dokonce pro mě navrhoval takzvaný zákaz Prahy. To by znamenalo, že by mě mohli klidně sebrat. Jsou to věci, které si dnes člověk nedokáže ani představit. Byla bych jako kriminální živel. Já pak o Václavu Havlovi točila, on mi dokonce napsal do mé knihy doporučení.

Kdybyste zvolala Ať žije Ferdinand Vaněk, asi byste si podobnými trably neprošla.
Udělala jsem to naschvál. Jak jsem byla hodně mladá a pěkně oblečená, policisté měli pocit, že nepatřím k demonstrantům a přes koridor lidí a demonstrace byla vlastně na druhé straně. No a pak jsem zvolala. Užila jsem si to. Dav začal jásat. Oni mě čapli a vozili mě po Praze, potom na Ruzyň. Tam jsem stála čelem ke zdi a ještě v noci. Potom jsme byli na cele víc jak dva dny. Všechny pak pustili a vezli mě do Zlína. Dali mi železa kolem pasu a na ruce. Bylo to proto, že jsem drzá.

Co jste provedla?
Řekli mi, že doufají, že nebudu dělat potíže. Ten tón nesnáším, takže jsem si nedopustila zmínku o tom, že nepřemýšlím nad ničím jiným, než jak co nejpohodlněji vyskočím za jízdy. A protože měli smysl pro humor, ihned zastavili a dali mi želízka na dalších 300 kilometrů. Sundali mi je až u devíti křížů, když jsem potřebovala na záchod a tam mě zase hlídali.

Co je podle vás důvodem pro to, že na malém okrese nebyla disidentská činnost vidět tak, jako ve velkých městech?
Třeba na Moravě hrálo roli to, jestli na malém městě žil někdo, kdo měl odvahu a s něčím přišel. To byl ve Zlíně třeba Stanislav Devátý. Byl první mimopražský mluvčí charty. Ve Zlíně bylo spousta disidentů. Jenže v menších městech bývali třeba po jednom. Pak to mívali hodně komplikované. Byli v daleko horší pozici, než lidé, co vyrůstali v Praze, kteří na sebe nabalovali další lidi. Kdežto v malých oblastech bylo na každém, jak se snažil. Možná většina obyvatel dává přednost nekonvenčnímu životu… Takové to raději nic nevidět.

A nebyli právě takoví osamocení disidenti na maloměstě režimu víc na očích?
To stoprocentně. Spousta takových lidí se o něco pokoušeli a obrátilo se to proti nim. Na malém městě to vyžadovalo větší odvahu, než v Praze.

Měl komunismus větší snahu je umlčovat?
To asi také, ale na malých městech je všechno strašně vidět. Každý vám vidí do talíře. Na malém městě žít, pracovat a máte nějaké sousedy, každý hned všechno ví.

Pojďme ještě k „Magorovi". Filmy o disidentech jste točila, ale jaké místo mezi nimi má on?
Byl složitá a kontroverzní osobnost. Mám ráda lidi, co provokují, jsou vyhranění a dráždí spoustu ostatních. Byl to největší básník druhé půlky 20. století v Čechách. Jsem přesvědčená, že jeho poezii budou lidé číst i za dvě stě let. V té době už nikdo nebude řešit, jestli se rval v hospodě, nebo dělal nějaké výtržnosti. Jeho básně jsou nadčasové a krásné. Byl duchovník básník, i když to tak na první pohled nemusí vypadat.

Takže kdyby se narodil v jiné zemi, byl by i jeho život jiný?
Jeho život by vypadal jinak, ale nejlepší napsal právě ve vězení. Je otázka, zda by je napsal v normálním prostředí, jestli by se mu to dařilo a vydal by ze sebe tu Labutí píseň. Z hlediska jeho osudu to bylo mimořádně kruté, protože si odseděl skoro devět let. Bylo to utrpení pro jeho ženu i děti. Ale to, co z toho zase vzniklo, je strašně krásné a jedna z nejlepších sbírek české poezie.

Myslíte, že vězení ho nějak „zformovalo"?
Promítlo se do jeho osobního života a jeho chování. S určitým typem lidí neměl trpělivost. V tom ho změnilo a ve Valdicích seděl s těmi nejhoršími kriminálníky. To byl očistec a píše to i v básních, že je to podobné infernu. Nedokážu si představit, v jakých podmínkách žil a zachovával si zdravý rozum.