Kliknutím zvětšíteSpolupráci si zopakovali na turnaji století v Naganu. Martinec působil jako rádce na dálku, který však své poznatky sděloval kolegovi do očí. Kromě toho si na olympijských hrách střihl, a to doslova, roli videotechnika.
„Chodil jsem nahoru na tribunu ke komentátorům. I když tenkrát to ještě bylo načerno. Seděl jsem vedle Petra Vichnara nebo Roberta Záruby a sledoval hru. O přestávce jsme s Ivanem vyhodnocovali situace venku u cigárka,“ říká třiasedmdesátiletý Martinec při vzpomínaní na olympijské hry v roce 1998 pro Deník.
Největšímu triumfu českého, a před tím i československého hokeje, předcházela jedna z největších potup historie. V Japonsku se znovu potvrdilo, jak všechno špatné může být pro něco dobré…
„V Naganu jsme hlavně nechtěli udělat další průser jako rok a půl před tím na Světovém poháru. Většina kluků si tou ostudou prošla. Byli už připraveni a vybaveni na to, že pojedou do Kanady na závěrečný turnaj a pak dostali sedmičku od Němců. Tak si změnili letenky a jeli domů. To byla rána, která než se zacelí, chvíli trvá. A právě tahle tvrdá rána nám v Naganu pomohla. Hráči přistoupili k zápasům úplně jinak. Ne jako tým hvězd ale jako tým pracantů,“ popisuje proměnu národního týmu Vladimír Martinec.
Vladimír Martinec (první zleva klečící) vzpomíná na Nagano jen v dobrém. V rozhovoru se rozmluvil o spolupráci s hlavním trenérem Ivanem Hlinkou.
Hašan všechny vybláznil
K propadáku na Světovém poháru nutno dodat, že bránu České republiky nehájil Dominik Hašek, který si v tu dobu zjednával respekt v nejprestižnější soutěži, slavné NHL.
„Dominikova účast na olympiádě strašně ovlivnila náš mančaft. Ještě před zahájením her. Hašan je svým způsobem trochu blázen. On, jak je cílevědomý a má všechno nalajnované. Jde rovně a z jeho cesty nejde uhnout. Pravdu má Hašan a nikdo jiný… A to předváděl i na ledě. Při rozcvičce na tréninku začal jezdit dokola a všechny kolem sebe jebal, ať pořádně makají. Na jednou ostatní viděli, v jakým tempu tam jezdí a přidali se k němu. Viděli jeho příklad a začali pracovat úplně jinak. Dá se říct, že všechny vybláznil,“ přidává k dobru legenda, které pro změnu spoluhráči přezdívali Marcello.
„No a co pak Hašek předváděl v brankovišti… Znal jsem ho z Pardubic, takže jsem byl v klidu. Navíc v NHL ho zpočátku podceňovali, až zatracovali. Měl obrovskou motivaci jim to vrátit. A to se mu dokonale povedlo,“ směje se.
S Čechy se na medaili rozhodně nepočítalo, což umocnila i jejich soupiska. Na ní se objevila téměř polovina hráčů ze širokých evropských kluzišť. Jestlipak se Ivan Hlinka radil s kamarádem o nominaci?
„Moc ne. On si vzal své kluky z Litvínova, které znal a kteří patřili k české špičce. Bylo jich tam asi šest. Namíchal je s dalšími kluky z NHL. O všech nominovaných měl i díky našemu kolegovi Slávovi Lenerovi výborný přehled. Kromě hokejových dovedností mu pasovali do týmu charakterově,“ zdůrazňuje Martinec, který prý svému krajanu z Pardubic Milanu Hejdukovi na olympiádu nepomáhal.
„Milana si Ivan vybral úplně sám. Já ho znal logicky z Pardubic a v duchu jsem si říkal skvělá volba. To ostatně v další kariéře potvrzoval.“
Bouřka v kabině a zlato na krku
Češi dokonale využili humbuku kolem favoritů. Znovu se ukázalo, že role outsidera vyhovuje českému národu více než úloha favorita. Potom, když překvapí, je také vždy radost vyšší…
„My se nemůžeme pasovat do role favoritů. Obzvlášť na turnaji, který byl poprvé otevřen pro hvězdy NHL. V tomhle také dost ovlivňují média. Když kluci všude čtou, že jsou favoriti, tak tomu začnou věřit. Vzadu v hlavách něco trochu povolí a je to průšvih. To se stalo právě před tím Světovým pohárem. Úřadující mistři světa, doplněni o hráče NHL, co by se tak nám mohlo stát?“
A outsider to rozbalil hned od úvodního zápasu. Zaskočil favorizované Finy, jenže kvůli zaváhání s Ruskem vyfasoval pro čtvrtfinále mega silné Američany. Po obratu ve druhé třetině Češi poslali jednoho z horkých kandidátu na zlato domů. Na nejtěžší možné cestě pak v nájezdech udolali sebevědomou Kanadu a na Rusko jim stačil ve finále jediný gól.
„Kdyby Hašan nechytal v první třetině proti Americe jako bůh, tak by bylo brzy po srandě. Jeho výkon ve čtvrtfinále se ukázal jako základní kámen celého úspěchu. Kdybychom v první třetině dostali pět gólů, tak se nikdo nemohl divit. Hráli jsme jako lemry. Po bouřlivějším proslovu v kabině jsme se probrali a zastavili až se zlatou medailí na krku,“ vzpomíná na krasojízdu v play off olympijských her.
Vladimír Martinec vzpomíná na Nagano poměrně často, minimálně v rozhovorech.
Plnil roli videotechnika
V Naganu plnil Martinec roli trenérské trojky. Na lavičce ho bystré oko diváka nezachytilo.
„Chodil jsem nahoru na tribunu ke komentátorům. I když tenkrát to ještě bylo načerno. Seděl jsem vedle Petra Vichnara nebo Roberta Záruby a sledoval hru. O přestávce jsme s Ivanem Hlinkou vyhodnocovali situace venku u cigárka,“ povídá.
Kanadští trenéři už několik let v hledišti používali vysílačky a hlásili zprávy o dění rovnou na střídačku.
„Tahle technika se k nám tenkrát ještě nedostala. Teď už jsou trenéři propojeni, ale já tvrdím, že stejně si to musí odehrát hráči na ledě,“ razí své heslo pardubická ikona.
Vladimír Martinec měl v Naganu ještě jeden důležitý úkol.
„Kromě toho, že jsem chodil na tribunu, jsme se Slávou Lenerem plnili roli takových techniků. Sestříhávali jsme videokazety. Měli jsme propojená dvě videa a nahrávali dané situace. To nebylo jako teď, že se zmáčkne jedno tlačítko a je to nahrané,“ pousměje se.
Nagano vstoupilo do historie ještě jednou věcí. Čeští hokejisté naprosto unikátním způsobem vtáhli do hry celý národ. Fanoušci doslova zavalili jejich kabinu povzbuzujícími vzkazy.
„To se nedalo počítat. Bylo to něco nového. Už v roce 1996, kdy jsme vyhráli titul ve Vídni, se zvedla vlna nadšení ve společnosti. Nicméně technika šla dál a dál a do kabin dorazily faxy. Jeden jsme měli v trenérské místnosti. Ten přístroj se pomalu nezastavil. Papíry se vzkazy jsme měli vytapetovanou kabinu. Každý byl pro kluky povzbuzením a zároveň jsme cítili obrovskou zodpovědnost i za lidi u nás. A takový ten zdravý tlak,“ vysvětluje.
Vladimír Martinec
Strach z lítání a jízda na Pražský hrad
A to ještě netušili, co je čeká doma po příletu. Fanoušci zase netušili, co čekalo hráče při cestě domů.
„Já byl spíše mimo dění. Celý život jsem se bál lítat a teď nás čekala taková štreka domů. Chvíli jsem byl u kluků, ale jak tam začali bubnovat a skákat, tak se letadlo nějak divně rozhoupalo. Raději jsem si šel sednout. Pak jsem si zdříml, abych cestu trochu zaspal. Povědomě jsem ale oslavy vnímal.“
Patřil k těm z mála, kteří v letadle už nepopíjeli?
„My už jsme slavili hned po vyhlášení. Šli jsme do Slovenského domu a tam jsme si něco dali. Pak se jelo asi tři hodiny na letiště a oslavy pokračovaly v autobuse. Tam už byly s hráči partnerky. Utvářely se různé skupinky, už to nebylo takové kolektivní slavení. V letadle už jsem fakt moc neslavil,“ přiznává.
V Praze to na konci února 1998 před návratem zlatých hochů vypadalo jako při sametové revoluci v roce 1989. Dříve takto lidé vítali české fotbalisty po návratu ze světových šampionátu 1934 a 1962. Zaplněná náměstí by byla i po senzačním stříbru na Euru 1996. Co se ale dělo po Naganu…
„Neuvěřitelné. Z každého člověka čišela upřímnost a hrdost na to, že se díky hokejistům národu zase něco velkého povedlo. Přiletěli jsme někdy v sedm večer. Nezapomenutelná byla jízda autobusem. Na Pražský hrad jsem ještě dorazil, ale pak jsem se odpoutal, odjel si do haly pro věci a mazal domů. Bylo to na mě strašně dlouhé a únava už dosáhla vrcholu,“ podotýká Martinec.
V letošním roce uplyne čtvrtstoletí od historického triumfu. Jak na Nagano vzpomíná jeden z aktérů v saku?
„Jednalo se o olympijské vítězství, které bylo výjimečné. Jednou za rok si o vzpomínce přečtu v novinách. Jak je nějaké jubileum, je toho víc. Mám doma nějaké suvenýry, které mě Nagano připomínají. Ale vyhrál jsem toho v životě tolik. Navíc na tomto triumfu jsem neměl až takovou zásluhu. Byl tam Ivan Hlinka a hlavně hráči, kteří si tu zlatou vybojovali. Kluci, o kterých jsme byli přesvědčeni, že nechají na ledě všechno. Role trenéra je důležitá, ale důležitější jaké má hráče k dispozici. Pokud si je může vybrat a navíc je zná, tak nemůže být lepší kombinace,“ dodává zlatý Vladimír Martinec, který však zlatou medaili jako trenér fyzicky nedostal.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
