Hvězdný Larionov o hokeji i víně. Tichonov? Radši jsem hrál pod Bowmanem, říká

Byl klidný, skromný, tichý. Prostě „Profesor“, jenž se proslavil nejen jako mozek fantastické formace s Fetisovem, Kasatonovem, Makarovem a Krutovem. Dvakrát vyhrál olympijské hry a čtyřikrát mistrovství světa, na sklonku kariéry si podmanil i NHL, když s Detroitem třikrát získal Stanley Cup.

Sedíme před Zimním stadionem Václava Nedomanského v Hodoníně. Asi se nemusím ptát, zda víte, kdo to byl?
(úsměv). To je jasné, že vím, kdo to je a že ho znám. Vždyť jsem jej před dvěma lety přijímal v Torontu do Hokejové síně slávy. Navíc Václav Nedomanský je stejně jako já členem výběrové komise. Má můj respekt za to, co dokázal.

Které další české hokejisty uznáváte?
V mé kariéře, která trvala hodně dlouho, jsem jich zažil hodně, takže by nebylo kolegiální někoho z nich vyzdvihovat na úkor jiných. Potkal jsem řadu hráčů různých generací, ale zmínit musím Ivana Hlinku, Vladimíra Růžičku a Dominika Haška.

Co vůbec říkáte na současný český hokej? Neztratil podle vás lesk, dřívější slávu? Nechybí mu osobnosti, velká jména?
To bych určitě neřekl. I v NHL pořád máte vynikající hráče. Ať už je to Pastrňák, Krejčí, Hronek či mladý Zadina v Detroitu. Pořád jste na špici, patříte k nejlepším hokejovým zemím. Nemyslím si, že jste na tom nějak špatně.

Zídek se v Hodoníně stará o Rusy. Larionov? Velká osobnost. Dál pomáhá i Jágrovi

Jak vnímáte rivalitu mezi Ruskem a Českem? Chápete ji?
Pro mě to vždycky byly zajímavé zápasy, protože se utkaly dva celky světové úrovně. Byť každý hrál svůj styl hokeje, nikdo nemohl předem říct, jak to dopadne. Většinou to byly velké bitvy.

Jak moc se změnil ruský hokej za poslední roky? Pracujete s mládeží úplně jinak než dřív?
Současný svět je jiný než před lety, kdy jsem začínal já. Všichni mladí nyní mají mobily, internet, hrají hry. Záleží hlavně na trenérovi, aby to z nich dostal a posunul je dál. Každý trenér má jinou představu o trénování, herním projevu. Já sám se snažím prosazovat kombinační hokej, který přinese úspěchy a bude se fanouškům líbit. Navíc rád pomůžu nové generaci hráčů s hráčským i osobnostním rozvojem. Chci, aby mladí hráči rostli nejen hokejově, ale i lidsky. Jsem rád, že přijímají mé zkušenosti a poznatky, které jsem nabral ve své kariéře.

Dokážete si představit, že byste na současné mladé hráče aplikoval drsné metody legendárního kouče Tichonova? Vydrželi by to vůbec?
V mém současném týmu by to v žádném případě nešlo. Nechci totiž, aby tato mládež prošla tím samým, čím jsme si prošli my pod trenérem Tichonovem. Samozřejmě disciplína musí být v každém mužstvu, ale nikdy bych neaplikoval takové metody. Nemůžete urážet hráče, shazovat je. To prostě nejde.

Dosáhla by vaše generace takových úspěchů i bez tak tvrdého drilu?
To je těžká otázka, ale částečně jsme na ni odpověděli už na konci hráčské kariéry. V Detroitu jsem zažil Scottyho Bowmana. Bylo nás tam pět ruských hráčů a taky jsme dokázali vítězit a mít úspěchy.

Hvězdný hokejista Igor Larionov přijel do Hodonína s ruskou dvacítkou.Zdroj: Deník/Libor Kopl

Jak vůbec na Tichonova vzpomínáte? Byl opravdu takový despota?
Je nezpochybnitelné, že ruský hokej za jeho éry dominoval a sbíral obrovské úspěchy. Na druhé straně trpěl osobní život. Bylo to složité. Radši jsem hrál pod vedením zmiňovaného Bowmana. Je pravda, že jsem v kariéře zažil hodně trenérů. Každý z nich měl svůj rukopis. Pro mě byl ale lepší styl a přístup k tréninku u Bowmana, ale samozřejmě Tichonov nám v kariéře taky hodně pomohl.

Když se ohlédnete za svojí kariérou, kterého úspěchu si nejvíce považujete?
Je těžké rozlišovat úspěchy, když hrajete za celý stát anebo jenom za klub či dané město. Vážím si všeho, co jsem dokázal, ale velmi si považuji zisku Stanley Cupu s Detroitem v roce 1997. Bylo to po dvaačtyřiceti letech, co klub cennou trofej získal. Byl to obrovský úspěch, na který nikdy nezapomenu. O rok později jsme pohár získali znovu a pak ještě jednou.

Mohl jste dokázat víc?
Měl jsem dlouhou kariéru, hrál sedmadvacet let. Asi jsem vyhrál všechno, co se dalo. Moc trofejí mi ve sbírce nechybí. (úsměv)

V sovětské reprezentaci jste byl spolu s Krutovem, Makarovem, Fetisovem a Kasatonovem členem legendární a obávané pětky. Vidíte v současném hokeji podobnou formaci?
Nevidím a asi ani žádná podobná není a nikdy už nebude. Je to jednoduché. My hráli osm až deset let společně v jednom týmu. Teď jsou vynikají hráči rozdělení, nastupují v různých klubech. Nikdo je nedá dohromady, nezaplatí.

Projevují vám lidé v Rusku respekt za to, co jste dokázal, nebo už na vás mladá generace zapomněla a žijete spíš v ústraní?
U mě není žádná snaha, aby mě lidí poznávali. Já svůj čaj trávím mezi Moskvou a Los Angeles. Hlavní náplní je pro mě hokej. Jinak se nikde moc neukazuji. Když mám čas, pustím si muziku nebo jdu do divadla. Kromě toho jsem i odborník na víno. (úsměv)

Lepší tým jsem v životě netrénoval, přiznal trenér Čajka. Co řekl Feherváry?

Jak jste se k němu dostal? Víte, že i tady na Moravě se hodně pěstuje a vyrábí?
Začalo to v roce 1992, kdy jsme z Vancouveru zamířil do Lugana. Tam jsem se naučil základům, od té doby se věnuji vinařství. Révu ale nepěstuji, žádné svoje vinohrady nemám. Hrozny kupuji v Kalifornii a Austrálii. Mám tři značky, jedna se jmenuje Larionov, druhá Poločas a třetí Profesor. Od každé mám asi dva tisíce lahví, které prodávám v Rusku i Americe. V Moskvě ochutnávám víno hlavně s přáteli, které zvu i do vily v Los Angeles. Oblíbené odrůdy nemám. Hodně záleží na jídlu, ke kterému si víno dávám. Mám rád Chardonnay, Pinoty, Grenache…

Při pobytu na Moravě vás nelákalo navštívit nějaké známé vinařství?
To mě vlastně ani nenapadlo. Samozřejmě ale vím, že existují dobrá moravská vína, které sbírají ocenění po celém světe. Já všechny vinaře uznávám za to, že ze země berou jenom to nejlepší a tvoří výborné víno. Ti lidé jsou dobří, poctiví, pracovití. A i když se občas s lidmi neshodnu v otázce ohledně politiky, když se stočí řeč na víno, najednou si všichni rozumíme. A tak by to mělo být všude. (úsměv).

Jak moc váš život poznamenala celosvětová pandemie koronaviru?
Pandemie mi přinesla problémy hlavně kvůli cestování. Vlastním i kanadský pas, takže jsem to měl někdy trošku snažší, ale dost věcí jsem musel řešit na dálku. Ale věřím, že už je to nejhorší za námi a v příštích letech budeme moct normálně žít a cestovat.