Návod na vítězství je jednoduchý jako recept na hrnkovou buchtu… Vyhrává ten, kdo otevře skóre. V letošní sezoně to platí do puntíku. Oba celky tak navazují na základní část. Už šestkrát v řadě vítěze utkání určila úvodní branka. Nebyla sice vždy hned vítězná, ale ovlivnila vývoj střetnutí, v tom smyslu, že tým, který byl o gól napřed, se nemusel za každou cenu tlačit dopředu. Čtyřikrát dotáhlo zápas do šťastného konce Dynamo.

Tlak ze všech stran

Pardubice se prodraly do finálových bitev po dlouhých dvanácti letech, kdy také naposledy získaly mistrovský titul. Vypjaté zápasy o všechno si (ne)pamatuje už jen trio. Shodou okolností celá druhá útočná řada ve složení Tomáš Zohorna, Lukáš Radil a Robert Kousal. Všichni dosáhli extraligového vrcholu dvakrát (v letech 2010 a 2012). Ze současného kádru zná podobné pocity radosti ještě dvojnásobný šampion Tomáš Vondráček a majitel tří zlatých prstenů, jeden ze zakladatelů třinecké dynastie obránce David Musil. Jeho kolega ze zadních řad Jan Kolář má stejně jako osazenstvo druhé formace dva tituly, ovšem do finálových bojů v letošním play off ještě nezasáhl. Další dvacítka hráčů na první velký triumf čeká. Když jejich maximem je bronz. Ať už loňský v dresu s hranatým déčkem, či v jiných angažmá. Včetně hvězd jako jsou Lukáš Sedlák nebo Tomáš Hyka. Výjimku tvoří Adam Musil, který si na krk pověsil i jedno stříbro. Není divu, že se finálová nezkušenost projevila v úvodním duelu. Nejpilnějším sběratelem republikových prvenství tak je současná pardubická trenérská jednička Marek Zadina.

Dynamo nezastihl vstup do série v nejlepším rozpoložení. Byť se všichni a většina na své první finále v kariéře těšili, nervozita na pardubických holích byla znát. Chvílemi to vypadalo, jako by byly jednotlivé čety spolu poprvé na ledě. Přihrávky na brusle, zmatky ve vlastním obranném pásmu, častá zakázaná uvolnění. To nebyly Pardubice z play off.

I když v zahajovacím střetnutí čtvrtfinálové série proti Hradci Králové to bylo podobné. V první třetině určitě. Tam jistá nervozita rovněž svazovala týmu nohy. Z toho pramenil fakt, že po dvaceti minutách měl odvěký rival dva góly k dobru. V tomto případě ještě stačili Zadinovi svěřenci požár uhasit. Jenže Třinec to je jiný level. Tomu stačí ubránit jednobrankový náskok. Natož dvou gólů jako v prvním finále.

Kromě toho, že pardubický tým nemá s finálovými bitvami téměř žádné zkušenosti, je na lídra základní části vyvíjen tlak ze všech stran. A vcelku logicky si ho rovněž hráči vytvářejí na sebe sami. Kádr může být stokrát natřískán zvučnými jmény, ale bez odhození nervozity, nezdravého respektu ze soupeře a zkušeností se titul sám nevyhraje. Ve druhém vystoupení hráči Dynama zamkli obavy v kabině a na ledě si počínali suverénněji. Něco jako fináloví mazáci. Ono také už neměli kam couvnout. Zatímco po prvním měření sil se dalo říct: Zítra máme čas na opravu, tak jet do Třince s mankem 0:2 po domácích zápasech, to by nemohli Oceláři dostat lepší dárek.

Je tu ještě jedna věc. Domácí, i když si to jistě zakázali, měli v podvědomí, že Třinec musí být po vyčerpávající sérii se Spartou utavený. Na papíře odehrál v letošním play off o pět zápasů více. K tomu je nutné započítat čtyři prodloužení v této semifinálové sérii, která rozšířila porci minut o další stovku. Opak byl pravdou. V úvodní třetině finále nerozehranost Pardubic po dlouhé pauze únavu Slezanů absolutně přebila.

Do Kacetla a tahači kaštanů

Pardubičtí hokejisté také podlehli vyprávění, které by mohlo dostat název kapitoly Bájný Kacetl. Třinecký gólman se narodil pro zápasy play off. V loňské sezoně vydeptal v semifinále právě Pardubice a ve finále Hradec Králové. Není divu, proti klubům, kde odchytal část kariéry, se chtěl vytáhnout. Svoji fazonu si přenesl i do roku 2024. V rozhodujícím sedmém utkání proti Spartě vytahoval ze své výzbroje zákrok za zákrokem. V prvním finále ho ale domácí moc neprověřili. Ano, střel zastavil hodně, nicméně jejich stupeň nebezpečí byl nízký.

To ve druhém duelu servírovali pardubičtí dobyvatelé jinou kávu. Od prvních minut se snažili dotlačit do sítě s pukem i gólmana. Vsadili na kanadský styl a ten jim vyšel. Pravda, někdy atakovali Ondřeje Kacetla i v době, když měl puk pod kontrolou. Nejednou ho vyvedli z míry. Až mu ruply nervy a nechal se vyloučit. Pro Dynamo je důležité, že mágovi mezi třineckými tyčemi srazili kromě masky v jednom z důrazných soubojů hlavně sebevědomí. Vyfasovat šest branek ve finále, to se vám chtě nechtě zavrtá do hlavy.

Tíha finále dolehla na jeden ze tří nejslušnějších týmů po základní části. Pardubice se potýkají s nedisciplinovaností. Dvakrát za ni zaplatily. V prvním střetu předvedly neobvyklou věc. V závěru, když prohráváte o gól, tak plánujete odvolat brankáře a hrát v početní výhodě. Co se však odehrálo v enteria areně? V poslední minutě pykali na trestné lavici dva domácí hráči, a když se trenéři odhodlali k zoufalé power play, tak měli na ledě o hráče méně.

Ve druhé řeži, a to doslova, když na každé straně bylo minimálně osm vyloučení, vyrobil Richard Pánik (shodou okolností on byl jedním z těch potrestaných v závěru první bitvy) hloupý faul někde ve středu hřiště. Krátce před tím Třinec snížil na 2:3 a okamžitě po jeho odchodu za plexisklo vyrovnal. Není divu, že si slovenský legionář v zápase už neškrtl. Vypadá to, že po lednové výměně právě z ocelového města ještě nemá vyřízené některé účty… Jenže v soubojích o všechno musí jít osobní zájmy stranou. Přitom vstřelil otevírací gól svého celku a jako jeden z mála na soupeře platí. Měl štěstí, že ho zachránili spoluhráči. Jak jinak než ze čtvrté lajny. Její osazenstvo se dá v letošním play off považovat za vytahovače kaštanů z ohně… Čtvrtý gól vsítil Tomáš Vondráček po asistenci Jana Mandáta. Pátý gól? Stačilo by Ctrl+C a Ctrl+V…

Série se o víkendu stěhuje do dračí sloje. V letošní sezoně Pardubice zvítězily v Třinci 5:1 a pak prohrály 3:4 po nájezdech. V loňském play off tam vyhrály hned dva ze tří zápasů. Navíc už ví, jaké to je zvedat ruce nad hlavu po vyhraném finálovém mači. Tahle série je otevřená dokořán…