Kliknutím zvětšíteSám jsem tomuto koníčku kdysi propadl a s určitými přestávkami se mu věnuji dodnes. Z rozhovorů s kolegy a kamarády-modeláři vyplynulo, že to tak mají mnozí z nich. Podobně jako já začínali kolem osmi let s balzovými házedly, brzy v leteckomodelářském kroužku „ulepili“ jednodušší větroně kategorií A3 a A1, a když zjistili, že i průměrně postavený kluzák dokáže nad hlavou kroužit několik minut, byli lapeni.
Někdejší Svazarm (Svaz pro spolupráci s armádou) modelářství výrazně podporoval, nad jeho podporou se třepotalo heslo „Dnes modelářem, zítra kosmonautem“. Mnoho kosmonautů z té doby nevzešlo, zato leteckomodelářská fronta, kterou tvoří příslušníci mé generace a generace našich otců, je stále poměrně silná. Snad matky-modelářky, jež jsou přece jen výjimkou potvrzující pravidlo, prominou, že jde ve velké převaze o mužské hobby.
Kamenné Žehrovice v síni slávy
Rozhodující zkouška koníčků nastává na prahu dospělosti, kdy přicházejí další zkoušky. Je tomu tak dnes, bylo tomu tak i dříve: škola, vojna, rodina, někoho zlákalo velké létání v aeroklubu, někoho to prostě pustilo… „Všichni jsme původní odchovanci klubu, kde jsme v kroužku stavěli házedla a jednoduché modely a kam chodili kluci z okolních vesnic,“ říká Jiří Hruška, prezident Klubu historických modelů SAM 95, který je provázaný s Leteckomodelářským klubem Kamenné Žehrovice.
Žehrovický klub má v československé modelářské komunitě výrazný zvuk – jednak díky své vytrvalé aktivitě a práci s dětmi a mládeží, jednak díky Radoslavu Čížkovi, věhlasnému modelářskému konstruktérovi a propagátorovi, který nakreslil řadu úspěšných soutěžních modelů. Sám také vychoval mnoho modelářů, kteří přiváželi a stále vozí medaile z evropských i světových soutěží. Radoslav Čížek (1924–2005) byl v roce 1996 uveden do síně slávy světové modelářské organizace SAM – Society of Antique Modelers. Její pobočka SAM 95 sídlí právě v Kamenných Žehrovicích.
„Jak to bývá, většina z nás měla pauzu, ale pak jsme se k modelům vrátili se svými syny,“ pokračuje Jiří Hruška s hlavou zakloněnou k obloze nad modelářským letištěm v Lánech, kde v třísetmetrové výšce visí, mezi jinými, okřídlená tečka – historický model letadla, původně ze 40. let, poháněný malým prskavým motorkem. Motor však, podle regulí soutěže, může letadélko pohánět jen přesně vymezenou dobu. Pak už záleží jen na umu pilota, zda dosáhne maximálního letového času a pak ještě přistane do vymezeného prostoru.
Hruška je profesionální pilot a zdá se, že v ruce má jak boeing či airbus, tak i průsvitné balzové letadélko, které váží sotva půl kila a s nímž kdesi ve výšce pohazuje vítr. Předlohy modelů, s nimiž se tu dnes soutěží, vznikly většinou před rokem 1950 jako tzv. volné – tedy bez rádiového ovládání na dálku.
Komerční rozvoj rádiem řízených modelů (RC – radio control) nastal ve světě právě přibližně v 50. letech a u nás se první RC modely objevily na počátku 60. let. Létání s volnými, neřízenými modely má ovšem i dnes mnoho příznivců, ať už jde o házedla, větroně, „motorové“ modely poháněné silou stočeného gumového svazku či motorkem na oxid uhličitý, nebo letadélka s miniaturními spalovacími motory. Při současné dostupnosti technologií a produkci prakticky hotových a výkonných modelů či rychlostavebnic a RC systémů však zájem o „volný let“ opadl. Jeho nadšenci se mu věnují spíš soutěžně, než aby za letadélky unášenými větrem kamsi přes pole běhali jen pro radost, jak to ještě v mládí dělali naši otcové a dědové.
Překvapivé výkony
Takže i historické modely letadel, které podle soutěžních pravidel musejí odpovídat původním plánkům a být postaveny z materiálu, z něhož byly slepeny i kdysi (smrkové lišty, překližka, balza, buk, potahový papír, případně netkaná textilie Vlies), dnes mohou být řízeny rádiem. Větroně a motorové modely, které společně charakterizuje většinou malé plošné zatížení (protože letadélka mívají důmyslnou, avšak poměrně lehkou konstrukci a současně relativně velkou plochu křídla a vodorovné ocasní plochy), tak mohou dosahovat překvapivých výkonů. Vydrží v letu desítky minut, jsou obstojně řiditelné a mohou – třeba vlivem termických proudů – vystoupat do závratných výšek.
„Někdy jsou závody spíš o tom, kdo má lepší oči,“ říká Hruška, aniž byť jen na okamžik spustí oči ze své tečky na obloze, která se mezitím ještě povážlivě zmenšila. V podobných situacích hrozí, že pilot buď zcela ztratí model z dohledu, nebo už nerozezná jeho polohu a buď ho řízením od sebe ještě víc vzdaluje, nebo nechtěně provede manévr, který konstrukce nemusí vydržet a model se rozpadne. V tom je aerodynamika podobně neúprosná jako u skutečných letadel.
Zkušení modeláři také dobře vědí, že když se jim jejich letadlo vysoko na nebi „ztratí z očí“, bývá s ním zpravidla konec. Určitě v neklidném, větrném či termickém počasí. Na chvilku se zadíváte jinam, oslní vás slunce, a je zle. Ten, kdo létá s termickými větroni, zná syndrom ztuhlého krku – během letu (ten může trvat klidně hodinu i déle) si totiž neodpočinete: pouhé dvě vteřiny úlevy, kdy spustíte z očí model ve výšce, abyste si aspoň protáhli krk, jsou riskantní. Pohlédnete zpátky a letadlo nikde…
Pilot někdy začne „kvedlat“ páčkami vysílačky, aby se model ve výšce nějak projevil, čímž ho uvede do režimu, kterým drak letadla rozláme. Občas se také stává (zhusta při závodech), že když je ve vzduchu více modelů, můžete omylem „řídit“ model soupeře v domnění, že ovládáte svůj – pak se divíte, že nereaguje na povely zrovna ochotně. Ve skutečnosti ale řídíte svůj model naslepo, a ten se nejspíš o kousek dál poroučí spirálou k zemi… I tyto zkušenosti patří k poezii létání a není modeláře, který by svá letadla občas nerozbil nebo mu nějaké neuletělo. Druhou eventualitu znají především vyznavači kluzáků. A stoupenci volných modelů bývají s takovou možností smířeni už předem.
Matadoři a junioři
Brzy budu mít na krku pět křížků, ale na soutěži historických modelů bych věkový průměr spíš snižoval. Odhaduji ho na takových sedmašedesát roků. S týmiž letadélky, s nimiž kdysi létali jako školáci, dnes závodí důstojní mužové v seniorském věku. Kouzlu stavby a létání s replikami historických letadélek (někdy dokonce s „vintage“ originály) podléhají tedy opravdu spíše svěží senioři, které však jejich „aktivní nostalgie“ vrací do mládí. Veteránům letecké modelařiny se ovšem věnují i zástupci mladších ročníků – i tak je třeba upřesnit, že jde o věk 45+.
Ale s ohledem na věkový průměr je jasné, že když mezi závodníky s vysílačkami v rukou a soustředěně hledícími vzhůru potkáte nestora, jemuž je hodně přes osmdesát, musí tu být i nějaká skutečná omladina. K té patří třeba Terezka Kostečková, vnučka žehrovického Vladimíra Kostečky. „Na závodech se vedle ní už musím mít na pozoru, protože začíná být lepší než já,“ říká hrdě dědeček, trenér a rádce v jedné osobě. Sám je vícenásobným mistrem Evropy a republiky v historických modelech a vnučku vede nejen v létání s modely, ale také ji naučil je stavět. „Postavila už několik letadel. Dneska létá i s větroni s rozpětím křídel dva a půl metru.“
Vladimír Kostečka je zručný a plodný stavitel modelů, modelařině se věnuje pětašedesát roků – od svých osmi let. „Já jsem tomu vlastně ani nemohl utéct, protože Radouš Čížek byl můj strejda,“ směje se. Strýcův modelářský vliv byl prý velký, přesto však Vladimír dokázal jít vlastní konstrukční cestou. Stále lepí modely – historické i moderní – pro sebe, pro juniory i pro kamarády. „Pořád mi to dělá radost, i když už moc nezávodím, spíš soutěže organizuju a radši se věnuju dětem.“
Setkávání u Velké Dobré
Ne náhodou jsem tohle tematické okénko otevřel do světa leteckých modelářů, kteří navíc drží při životě klasickou podstatu tohoto výsostného hobby – ta je pořád spjatá s balzou, smrkovým dřevem, překližkou, herkulesem a acetonovým lakem. S touto partou, namíchanou z žehrovických a kladenských modelářů, se často potkávám na letišti u Velké Dobré. Jezdím si sem se svými modely zalétat pro radost, oni tu častěji trénují na závody a zalétávají nové stroje – buď repliky historických modelů podle českých či zahraničních plánků stažených z portálu Outerzone, nebo „klasiku“ přioděnou do moderního střihu – lehké a létavé větroně dřevěné konstrukce, takzvané „resky“.
U těch smí být řízena jen kormidla a brzdicí spoiler na křídle (odtud zkrata RES – rudder, elevator, spoiler). Tato kategorie vznikla před pár lety v Německu s cílem oživit u dětí zájem o modelářství. Resky se ale velmi chytly v celé modelářské komunitě a dnes s nimi závodí dohromady junioři i matadoři.
A tak se letadélka, která namaloval počítač a jejich stavebnicové díly vypálil přesný laser, nad letištěm zdvořile míjejí s Luňáky, Orlíky a Slukami, které vzešly z plánků rýsovaných tuší koncem 40. let. Všechny ty krásné aeroplány plují vzduchem pomalu a důstojně, jako by člověku chtěly dopřát čas, aby si uvědomil, že na rozdíl od něho podstata vášně prakticky nestárne.
11
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
