Vloni oslavil sedmdesátku, ale fotbal pro něho zůstává vážní a životní náplní. VLADIMÍR HAVRÁNEK v něm vyzkoušel skoro všechno. Byl a je rozhodčím, působil jako delegát, vedoucí družstva, pracoval ve výboru svitavského klubu i na okresním fotbalového svazu, kde vedl sportovně-technickou komisi. Má tedy v fotbalové minulosti i současnosti nesporně co říci.
Co jste si řekl, kdy jste se dozvěděl, že vás Okresní fotbalový svaz Svitavy navrhl na udělení Ceny dr. Václava Jíry, kterou jste následně na slavnostním ceremoniálu v Praze skutečně převzal?
Byl jsem příjemně překvapen tím, že si někdo vzpomněl na takového pěšáka, který se pohybuje v nejnižších patrech fotbalu… Samozřejmě si tohoto ocenění velice vážím. Obecně si myslím, že pořád máme hodně činovníků, hráčů, rozhodčích, trenérů, který dělali a dělají pro fotbal maximum. V minulosti se na takové lidí zapomínalo, ale bez nich by náš sport nemohl fungovat.
Jaké byly vaše fotbalové začátky, ať hráčské, rozhodcovské či funkcionářské?
Začínal jsem ve svých devíti letech, pamatuji si, že tenkrát byli ve Svitavách žáci A, B a C. Postupně jsem došel do dorostu, ale když jsem v něm končil, tak jsem se bohužel musel oženit (s úsměvem) a fotbal šel po určitý čas na druhou kolej. Že jsem se stal rozhodčím, na tom měl o několik let později zásluhu Jiří Černý, známá postava sportovního dění nejen v našem regionu, který mě k této činnosti nalákal. Posléze mě oslovil svitavský klub, jestli bych nešel pomoci dělat vedoucího mužstva u dospělých, takže jsem si přibral ještě tuhle pozici. Kromě toho jsem například ve Svitavách spoluzakládal městskou ligu v malé kopané, kterou hrávalo i čtyřiadvacet týmů. Těch fotbalových aktivit bylo skutečně dost.
Zpátky k vaší kariéře rozhodčího. Jak se vyvíjela dál?
Jako každý jsem začínal u žáků a jen pro představu, mladší se tehdy pískali povinně zdarma a za utkání starších bylo snad 30 korun. Měl jsem výhodu, že jsem měl auto, což je dnes samozřejmost, ale tenkrát to zdaleka nebylo pravidlem. Rozhodčí jezdili na utkání na kole, na motorce, často i vlakem. Nejdříve se obsazovaly zápasy, kde byla poblíž stadionu zastávka. Dostat se na utkání byl občas problém. Jsem vděčný, že jsem přišel do party tehdy už zkušených rozhodčích, jakými byli Záruba, Jarolím, Barák, z mých vrstevníků Geba, Kabát a další. Začal jsem tedy koketovat s tím, že bych se tomu věnoval pořádně, a musím říci, že kariéra byla celkem rychlá, za rok jsem byl ve východočeském kraji. Později jsem přešel s dalšími rozhodčími do moravských soutěží a sjezdili jsme i tyhle končiny, na což také moc rád vzpomínám.
Za dobu vaší aktivní činnosti rozhodčího jste musel zažít řadu zajímavých historek. Vytáhnete z paměti alespoň nějakou?
Faktem je, že je to padesát let, co jezdím po zápasech s píšťalkou a praporkem. Takže různých příběhů byla spousta, někdy veselých, jindy méně, jak to v životě chodí. Vzpomínám si třeba na kuriozitu, když jednoho kolegu poslala komise rozhodčích na pomezí do Svitav-Lánů, tehdy se tak říkalo asistentům. Jenže v komunikaci došlo k jakémusi nedorozumění a on odjel vlakem do Pomezí… Chudák, ale i tohle se mohlo stát. Člověk si rád zavzpomíná, ale současně si také uvědomí, kolik kamarádů a kolegů, s nimiž jsem jezdil po fotbale jako rozhodčí či funkcionář, není mezi námi.
V okresních soutěžích, hlavně těch mládežnických, působíte doposud. Pořád vás to baví a naplňuje?
Ano, na mládež chodím furt, klidně v sobotu i neděli na dva zápasy. Moje štěstí je, že jsem se nikdy v životě nezranil.
Jak se vám líbí současný fotbal ve svitavském regionu?
Musím říci, že jsem objel hodně okresů, Prostějov, Blansko, Žďár nad Sázavou a další, a nikde nemají takové pěkné areály jako u nás na Svitavsku. Řekl bych, že je to tady na okresní poměry v tomhle směru celkově opravdu dobré. Jenom lituji, že třeba v Kamenné Horce nebo v Opatovci, kde jsem toho na hřištích zažil hodně, nehraje nikdo. Co mě trochu mrzí, je skutečnost, že v okrese nemáme ani jedno divizní mužstvo. Chrudimsko má druhou ligu a divizi, Ústí nad Orlicí má trojnásobné zastoupení v divizi, ale u nás se delší dobu nedaří, aby se tam někdo dostal a uchytil. Což je podle mě škoda. Jestli dnes svitavský klub říká, že chce hrát pěkný fotbal, aby se líbil fanouškům, tak se mi takový cíl zdá pro tohle město s takovou fotbalovou tradicí prostě málo.
Vy sám jste zažil divizní časy svitavského fotbalu v době jeho moravského působení. Jaké jsou vaše vzpomínky?
Měli jsme štěstí na to, že nás do divize vůbec vzali, tenkrát to bylo někde z pátého místa. Navázali jsem tam velmi dobré vztahy. Hlavně byl pro klub obrovský přínos, že šla nahoru i veškerá mládež. Byla to nesporně zajímavá doba. Dá se říci, že nás všude měli rádi, hlavně když jsme jim nesebrali body (s úsměvem). Často nám fanoušci soupeře říkali, že takový fotbal dlouho neviděli… Jejich týmy hrávaly pořád se stejnými protivníky a najednou k nim přijely Svitavy a hrály dobrý fotbal. Cesty po Moravě, ať s klubem, nebo v pozici rozhodčího, bývaly vynikající.
Pamětníci si určitě vybavují jaro 2000, kdy Svitavy bojovaly o postup do třetí ligy a přišly o něj v závěrečných kolech za okolností, o kterých se dlouho vášnivě diskutovalo. Mimo jiné o ztrátě bodů v domácím utkání proti Slavkovu…
Těžko se k tomu vracet… Nakonec nám ten postup utekl o tři body, bohužel, nedalo se nic dělat. Třetí liga ve Svitavách byla tenkrát na dosah, ale skončili jsme na druhém místě a druhý nikam nepostupuje. Mohu k tomu říci jenom tolik, že mi některých kluků bylo skutečně líto, protože vím, že brali fotbal vážně a chtěli něco dokázat.
Co se od těch dob podstatně změnilo, to je také divácký zájem. V porovnání se současným stavem ve svitavském hledišti neporovnatelný, že…
Jednak to asi přinesla doba. Prostě teď máte v neděli odpoledne daleko více možností, jak trávit svůj čas, než jít na fotbal. Na každý pád, když jsme přišli do moravské divize, zafungovalo i to, že k nám začali jezdit noví, jiní, atraktivní soupeři. Blansko, Žďár nad Sázavou, to bylo 800 lidí jako nic, na béčko Zbrojovky klidně 1200 fanoušků a fotbal je bavil. Tyhle časy se těžko vrátí.
Naposledy se ve Svitavách hrála divizní soutěž před deseti lety, ale dlouhého trvání tehdejší rozmach neměl…
Ano, to byla zatím poslední svitavská éra v divizi, kdy se hrál kvalitní fotbal a působili tady výborní hráči, ale také drazí hráči, kteří se museli platit. A ani tehdy se do přímého boje o postup výš nedostali, navíc se rychle ukázalo, že na zdravých základech to nebylo postaveno. Je pravda, že v našem regionu není nikdo tak silný, aby mohl hrát divizi bez peněz a bez posil. Jenže kde je vzít… Můj názor je ten, že bez širší domluvy mezi kluby to nepůjde.
Na závěr dovolte otázku z jiného soudku. Jak se díváte na současnost celého českého fotbalu na klubové a reprezentační úrovni?
Kluby si za svoje vystoupení v letošní sezoně v evropských pohárech zaslouží absolutorium, takové výsledky jsme dlouho neměli. Co ale vidím jako jejich slabinu, to je malá produkce talentů z vlastní líhně. Sparta nebo Slavia platí snad čtyřicet hráčů, ale nevidím, že by se prosazovali jejich odchovanci. Když se podívám na tradiční mládežnické bašty našeho fotbalu, tak vidím, že mají v sestavách třeba polovinu cizinců. Kde jsou čeští hráči, které si vychováváme? Nemyslím si, že je to dobře. A nároďák? Věřím, že na letním Euru v Německu uspějeme, Ivan Hašek je dobrý poctivý člověk a trenér, jen se bojím, že na velká jména v týmu je měkký a nebude na ně stačit.