Každoročně se na pražském Žofíně koná galavečer grassroots fotbalu, na kterém vedení FAČR oceňuje nejlepší hráče a hráčky kategorií dorostu a žen, futsalisty a v neposlední řadě i trenéry. Jedním z nich byl v letošním roce ZDENĚK KOCMAN. Byť v současnosti a pracuje v Litomyšli, tak je jeho jméno neodmyslitelně spjato hlavně s českotřebovskou kopanou.

Jak sám říká, na tamních hřištích a pláccích strávil celé mládí, aby se tam nyní znovu vrátil k divizním dorostencům, když mezitím působil v řadě regionálních klubů a mnoho let pracoval i ve svazových komisích mládeže. Svého ocenění si velice váží.

Jaké byly vaše pocity, když jste na galavečeru grassroots přebíral z rukou Jiřího Kotrby ocenění pro trenéra roku?

Nesmírně si vážím, že jsem byl vybrán z tolika kvalitních trenérů, které v regionech máme. Hodně to pro mě znamená. Potěšilo mě, že i předseda svazu Malík či reprezentační trenér Šilhavý hovořili o tom, jak je důležitá trenérská práce v nižších fotbalových patrech a že je nutné, aby se na lidi, kteří ji vykonávají, nezapomínalo. Věřím, že to mysleli skutečně vážně a ze srdce. Jsem rád, že si na mě vzpomněla i řada lidí, s nimiž jsem v minulosti pracoval. Dostal jsem přes dvě stovky gratulací a ani jedna reakce nebyla negativní.

Vzpomeňte na svoje fotbalové začátky. Kterak se stalo, že se vám právě tento sport stal celoživotním osudem?

V dětství jsem to míval na stadion hrozně blízko a trávil tam veškerý volný čas. Byl jsem každý den na hřišti a vyrůstal na něm. A protože to byly časy, kdy existovala jen škola a pobyt venku, tak jsem ve fotbale zakotvil a od jedenácti let hrál za českotřebovské žáky. Prošel jsem všemi kategoriemi, už v sedmnácti hrál za áčko. Asi nejlepší aktivní fotbalové roky jsem prožil v Lanškrouně, kde jsem si zahrál divizi a krajský přebor s výbornými hráči.

Jak se stalo, že se stal z hráče Kocmana trenér Kocman?

Po pěti letech jsem se vrátil do České Třebové a nastartoval trenérskou dráhu. Stal jsem se hrajícím trenérem áčka a u toho dělal trenérskou školu. Později jsem přešel k mládeži, zapojil jsem se také do práce svazových komisí, po vzniku Pardubického krajského fotbalového svazu jsem dvanáct let vedl komisi mládeže a působil rovněž na fotbalovém svazu v Praze. Dostal jsem se hodně blízko k tomu, když se tvořila nová koncepce a metodika práce s mládeží v našem fotbale. Byl jsem třeba i na stáži v Anglii, vždycky jsem chtěl dělat mládež, toužil jsem vychovávat dobré hráče a pomáhat jim, aby se posunovali na vyšší úroveň, aby se vytvářelo fotbalové „podhoubí“.

Za svůj velký úspěch jste sám označil vytvoření mládežnického projektu v České Třebové a systému sportovních tříd, který vznikl v září 1999 a snad každý vám ho záviděl. Co to pro vás obnášelo? Ve městě této velikosti to musel být docela unikátní počin, že…

Byla to složitá záležitost, protože v České Třebové nebyla hala, samozřejmě ani umělka, museli jsme často jezdit po okolí, podmínky byly komplikované. Nechyběla však chuť a vůle pracovat. Zástupci klubů jako Letohrad, Ústí nad Orlicí či Litomyšl se jezdili ptát, jak to děláme a kde sháníme lidi. Potřebovali jsme pořád získávat kvalitní trenéry, potřebovali jsme udržet návaznost jednotlivých ročníků. Aby to fungovalo, tak nebylo možné pouze napsat do vývěsky, že děláme nábor. Byl jsem jedním z prvních, kdo navštívil mateřské školky, nalákal nejmenší dětí, domluvil se s učitelkami, sehnal tělocvičnu a dvakrát týdně tam s nimi chodil. Tím jsme předehnali ostatní sporty a každý rok získali klidně dvacet dětí pro fotbal.

To zní v porovnání se současnou realitou většiny klubů v regionu jako pohádka…

Dnes máme všude vybudována krásná sportoviště, ale nemůžeme na ně sehnat děti. V ročníku jich není dvacet, ale třeba pět, tím pádem musí řada klubů v mládežnických kategoriích spojit hráče až ze čtyř ročníků, což není dobře. Navíc o nadané dětí je pochopitelně „rvačka“ mezi sportovními oddíly, kterých je ve městech nepoměrně více než v minulosti. Pořád si ale myslím, že i v této době, pokud si dáte práci a podchytíte zájem dětí v útlém věku, lze je do fotbalu získat. Třeba ne tak pohybově talentovaných, ale to už je musí naučit trenér. Jim totiž chybí ten pobyt venku, chybí jim to, co jsme měli my, tedy hra na tom plácku.

Vy osobně jste ovšem českotřebovský projekt posléze opustil…

Bylo to dobře rozjeté, zahráli jsme si mládežnické ligy a divize, učili jsme se přizpůsobovat fotbalovým trendům, které udávaly kluby z těchto soutěží. Potom došlo v České Třebové k určitým zádrhelům a já svoji práci ukončil, protože jsem měl pocit, že do toho dávám maximum a nemůžu přimět ostatní, aby pracovali na plné obrátky tak jako já. Nedohodl jsem se na svém dalším působení, odešel jsem a přešel do Litomyšle, posléze do Chrudimi a Vysokého Mýta. Nakonec jsem se však do České Třebové zase vrátil, nejprve k mladším žákům a nyní k divizním dorostencům.

Většinu trenérské činnosti jste absolvoval u mládeže, několikrát jste se ale postavil i na lavičku dospělých…

Pro mě byla práce s dospělými výzvou, protože, marná sláva, podle ní se většinou hodnotí úspěšnost klubu. Spolupráce s hráči byla většinou dobrá, neměl jsem ale štěstí na osobnosti a lídry, o které bych se mohl opřít. Chtěl jsem pracovat na hře mužstva, ale tlak vedení i veřejnosti byl na výsledky a body. Na to jsem vždy dojel. Stálo mě to hodně nervů, samozřejmě jsem chtěl být úspěšný, chtěl jsem týmy posouvat dál, ale vždycky se našlo něco, co mě srazilo do kolen. Proto jsem se nakonec vrátil k mládeži, kde není takový tlak na výsledky, kde se lze více soustředit na výkonnostní růst hráčů. Práce mě baví tehdy, pokud mám na tréninku dostatek hráčů. Jestli mi někde u áčka v krajském přeboru přišlo sedm lidí, tak to se potom nic neudělá, ale přitom se po vás pořád chce, aby byly výsledky. V tomhle je pro mě práce s mládeží více motivující. A když si třeba někdo po letech vzpomene, že jsem pro něj ve fotbale něco udělal, tak to mě hodně nabíjí do dalšího úsilí.

Trenérská práce v dobách vašich začátků a nyní, ta se změnila ve všech ohledech, že? V čem se liší nejvíce?

To nelze srovnávat. Jenom když vezmu třeba pomůcky, dnes je všechno komfortní, vyrobené z plastu, kdykoli k dispozici, já pamatuji doby, když jsme si to sami vyráběli, svařovali a tahali na hřiště. Jde pouze o to, aby měl trenér s kým pracovat. To, co vidím jako obrovskou změnu, je skutečnost, že hřiště jsou prázdná, plácky jsou prázdné, a že jich je ve městech dost. Ale nikdo na nich není. Když vzpomenu na nás, my byli vděční za každé místečko, kde se dalo hrát, chodili jsme k cizím lidem na louky a oni nás z nich vyhazovali. Ale dnes? Tohle mě hrozně trápí.

A teď musí přijít otázka, co s tím? Vy jste svůj recept objevil, ovšem to už je přece jenom nějaká řádka let…

Pořád tvrdím, že cesta, abychom vyhráli na tou pohodlností, nad těmi počítači, nad ostatními sporty, vede přes ty školky, přes získání těchto capartů pro fotbal. Ale k tomu je zase potřeba člověk, který je pro to zapálený, který se nedívá čas, neohlíží se nalevo napravo, nekouká na peníze. Nelze však ani pominout fakt, že dříve jsme získávali hráče snadněji, protože nebyly haly, nebyl florbal, který má teď boom, nebyly další věci. Ale stále si myslím, že s tím lze něco dělat.

Jestli my trochu nezapomínáme na úplné pohybové základy děti. Mám na mysli tělesnou výchovu ve školách, která tuhle funkci neplní, nadto se z ní značné procento žáků omlouvá. Těžko pak získají vztah ke sportu, nebo ne?

V tomhle směru vám musím dát za pravdu. Tělocvik, to bývala priorita, všichni jsme se na něj za mého mládí hrnuli, těšili se, byl to neoblíbenější předmět, měli jsme jednotný cvičební úbor, byl režim, byla disciplína. Že by se někdo omlouval? Neexistovalo, nikdo si nic nedovolil. Schází to, byl jsem se několikrát podívat na hodinách tělesné výchovy a byl jsem z toho úplně nešťastný.

Trénujete více než pětatřicet let a za tu dobu jste zažil řadu změn, co se týče doporučených metod tréninku mládeže. Jak hodnotíte tento vývoj směrem k současnosti?

Když si vzpomenu na hráčské doby, tak trenéři se nemuseli tolik věnovat práci s míčem a technice, protože my byli pořád na hřišti, měli jsme spoustu přirozeného pohybu a s balonem na noze jsme doslova vyrůstali. Proto se v tréninku kladl důraz na fyzickou kondici, hodně se běhalo, navíc neexistovaly tělocvičny, bazény, rehabilitace. Teď se těžiště přesunulo k obratnosti, rychlosti, startu na míč, soubojům. Ale fotbal samotný, to fotbalové umění, to zůstává jakoby někde vzadu. Co se týče technické zdatnosti, nejsme na tom dobře. Pokud se podíváme na současné krajské soutěže mužů i mládeže, tak ty se, pokud jde o technickou vyspělost hráčů, s dřívějškem nedají porovnávat. Ono je to logické, pokud hráči přijdou dvakrát třikrát v týdnu na hodinu na trénink, nemohou nic dohnat a táhne se to s nimi až mezi dospělé. Do akademií se vybírají kluci, kteří fotbal trochu hrát umí, teprve tam se ale doučují třeba hru slabší nohou a další věci, což je pozdě. Obecně mi v práci s mládeží chybí technická stránka.

I vy sám jste musel projít trenérským vývojem, změnit svoje metody, reagovat na nové poznatky. Je tomu tak?

Určitě ano. Snažil jsem se sledoval vývoj fotbalu, jezdil jsem se dívat do zahraničí, vnímal jsem, v čem zaostáváme a bylo mi jasné, co musím ve svém regionu dělat, abych hráče připravoval pro sportovní růst. V tréninku jsem začal osmdesát procent času věnovat práci s míčem. Preferuji, aby hráč nebyl alibista, aby se nebál obejít soupeře, aby nešlapal na balon a nedával ho dozadu. To se snažím kluky učit, protože jinak se neprosadí a nebudou pro tým potřební. Důležité je podle mě také mluvit s hráči a vysvětlovat jim, co děláte a proč to děláte.

Vašima rukama prošli i fotbalisté, o kterých bylo později slyšet ve vyšších soutěžích. Sledoval jste a sledujete, kam to vaši svěřenci později dotáhli?

Na řadu takových rád vzpomínám, uvedl bych třeba ligového útočníka Pavla Dvořáka, kterého jsem měl v žácích. Řada mých bývalých svěřenců působí v třetiligovém Ústí nad Orlicí. Určitě byli hráči, o kterých jsem byl už v jejich raném věku přesvědčen, že to mohou někam dotáhnout, ale zažil jsem u některých šikovných kluků i zklamání, když si sami svým přístupem slibnou kariéru pošlapali. Zase ale jsou hráči, kteří se mi nejevili jako talentovaní a nečekal jsem od nich zázraky, ale nakonec si zahráli nebo stále hrají v dobrých soutěžích. To je fotbalový život a trenérský osud.

Vy jste si kromě dlouholeté trenérské práce vyzkoušel v České Třebové také pozici sportovního manažera. Jaká to byla pro vás zkušenost, mít na starosti chod celého klubu?

Pro mě osobně k nezaplacení. Bylo to deset let. První mojí činností bylo shánět na činnost peníze, potom to byla sportovní stránka. Nešel bych do toho, pokud bych neměl nastartovanou mládež. Líbilo se mi, že můžeme jít postupnými kroky a něco budovat. Byla to těžká práce, ale také práce, která mě naplňovala, byť se jednalo o denní zápřah, chtěl jsem být u všeho osobně. Také jsem ale byl trochu naivní a získal jsem málo tak oddaných lidí pro fotbal, vznikala tam závist, koordinace práce byla velice složitá. Byť mě některé věci dodnes mrzí, tak musím říci, že tahle práce mě neskutečně obohatila, posunula, získal jsem obrovské zkušenosti a důležité kontakty, poznal jsem spoustu dobrých lidí, bavilo mě to.

Co říkáte na českou fotbalovou současnost, co se týče mládežnických reprezentací a práce s talentovanými hráči obecně? Je na úrovni, abychom stačili Evropě a světu?

Domnívám se, že nemáme dostatečně srovnanou přípravu mládeže od 15 do 19 let tak, aby trenéři byli skutečně na jedné lodi, na výchově hráčů pracovali jako tým a herní projev reprezentačních celků byl stejný. Mám pocit, že patnáctka pracuje jinak než šestnáctka, šestnáctka jinak než sedmnáctka a tak dále. Myslím si, že je tam nezdravá konkurence mezi trenéry, převládá klubismus, vliv mají hráčští agenti, poškozují nás brzké odchody mladých fotbalistů do zahraničí. Systém výchovy hráčů pro reprezentaci je skácený. Já jsem před lety hodně věřil Dušanu Fitzelovi, jako bych ho ještě viděl před očima. Když on přišel z Malty, byl to pro všechny Bůh, jak to tady dá všechno do kupy. Co udělal? Nic a schoval se za Vrbu. Přiznám se, že mnozí lidé mě zklamali tím, že nedělají svoji práci s nábojem, jenom pro peníze.

Přitom snad nemůžeme tvrdit, že bychom měli špatné mladé fotbalisty. Nezdá se, že bychom o talenty měli úplně nouzi, jde jen o to, jak se s nimi pracuje…

Právě ti to potom odnášejí. Máme jistě řadu dobrých hráčů, ale je potřeba o nich vědět, sledovat je, konzultovat, jak hrají v klubech, v jakém rozestavení, jestli je konkrétní hráč jednostranně zaměřen na svůj post, nebo umí zahrát na více pozicích a podobně. Nevím, jestli mezi těmi trenéry něco takového vůbec existuje. Byl jsem se podívat na některých trénincích, když naše mládežnické reprezentace pobývaly v regionu. Jednak bych řekl, že těch trenérů je tam přehnaně moc, navíc se přiznám, že jako trenér dorostenců jsem ani moc nevěděl, na co se mám na tréninkové jednotce reprezentantů dívat, co tam vlastně dělají. A pak máme problém obejít v mezistátním utkání protihráče.

Kdybyste měl formulovat svoje trenérské krédo, jaká slova byste zvolil?

Fotbal je jeden a trenérova práce leží na hřišti. Tam je ta pravda, tam se ukáže jeho schopnost posunout hráče výkonnostně nahoru. Ne v příručkách. Kdy jsem v létě přišel k dorostencům, nemohl jsem je přesvědčit, že chci, aby si diváci, kteří se na nás přijdou podívat, řekli: ano, ti kluci vědí, co hrají. Řekl jsem jim: Vy nevíte, co hrajete. A teď mi už několik lidí řeklo, že se na to dá koukat, že náš fotbal má hlavu a patu. To je ta společná práce, která má podle mého názoru smysl.