S fotbalovou mládeží pracujete oba dlouhá léta. Čím vás tato činnost naplňuje, co vám přináší?
Brůna: Nabídky v minulých letech přejít k jiným kategoriím než k žákům a přípravkám jsem odmítal, protože jako učitel tělesné výchovy jsem se rozhodl pro práci s mládeží nejen v rámci své profese, ale i ve volném čase. Naplňujemě to tím, že i když se časy mění, mládež je otevřená, bezelstná, tvárná a nadšená, je radost vidět jejich první krůčky, zlepšování a kvalitativní posun.
Komoň: Když můj první syn začínal s fotbalem, prakticky neexistovala příprava těch nejmenších. Začal jsem tedy s trénovaním dětí ve věku 6 – 7 let, postupem času jsem se před všechny kategorie dopracoval až k dorostu. Vyzkoušel jsem si všechna družstva a mámnějaké srovnání. Vím, že výchova mládeže je běh na dlouhou trať a jsem rád, že mohusledovat velký posun ve výkonnosti kluků.
Nemáte dojem, že už v kategorii přípravek je dnes kladen přílišný důraz na výsledky? Místo toho, ale malí hráči získali správné návyky, počítají se tabulky, body, góly…
Komoň: Souhlasím. I v Pardubickém kraji je to nyní téma. První klíč zde dokonce byl na postupy a sestupy, patřil jsem mezi ty, kdo prosazovali, aby tento systém skončil. Byl jsem svědkem toho, že děti se neučily hrát fotbal, ale objevovaly se tam spíše prvky z dospělé kopané, přeruš ho, dojeď ho a podobně. Tady hodně záleží na trénerovi – buď si chce hrát na první ligu a mít úspěch v tabulce, nebomuhlavně záleží na růstu jeho hráčů.
Brůna: Je dobře, že krajský svaz to začal chápat a postupový způsob odstranil. Osobně bych šel ještě dál. Jestliže se objeví družstva přípravek z okresů, která chtějí hrát výš, ať se krajská soutěž rozšíří na více skupin. Nechal bych odehrát sezonu a odměnil stejnou měrou prvního i posledního, finančně či materiálně. Vrchol začínajících fotbalistů by určitě neměl být v přípravce, ale mnohempozději, a to v družstvu mužů. Čím více nezdravé soutěživosti a poměřování prestiže ne dětí, ale jejich rodičů a trenérů, tím častěji pak dochází k předčasnému vyvrcholení hráčské kariéry.
Jak by to podle vašeho názoru mělo u elévů vypadat správně?
Brůna: Soutěž by se měla hrát turnajovým způsobem, to je v pořádku, ale nemusel by se ani vyhlašovat krajský přeborník. Stačí ohodnotit ty kluby, které mají přípravky, přitom ale dbát na to, aby odměna mířila tam, kam má, tedy zpět do družstev přípravek. My si stěžujeme, co častokrát vyroste z hráčů ve starších kategoriích za konfliktní typy, ale neuvědomujeme si, že to začíná už zde. Pro mě kontraproduktivní jsou třeba žluté a červené karty. Zavedl bych systém modré karty, která vyřadí hráče ze zápasu třeba na 30 minut, ale dál bych ho nepostihoval, protože když dostane trest na tři čtyři utkání, ztrácí motivaci chodit jen trénovat.
Určitě budete souhlasit s tím, že nezastupitelnou roli ve výchově sportovce hrají rodiče. Jejich úloha by však měla jistě spočívat jinde než v postávání u středové čáry a pokřikování na rozhodčí či soupeře.
Komoň: V období přípravky jsou rodiče nenahraditelní, protože se svými dětmi na stadion na zápas nebo trénink musejí dojít. Je rozdíl mezi rodinou fotbalistů a rodinou, kde se kopaná nehrála. Pak to rodiče někdy berou tak, že během týdne tam děti prostě šoupnou a mají o ně postaráno, ale o víkendu, kdy by měl příjít vrchol v podobě utkání, si naplánují výlet. To vidím ve vztahu ke kolektivu jako častý nešvar. S rostoucím věkem je vliv rodičů, pokud to nejsou vyložení fanoušci, už menší, děti už tak nesledují při tréninku a zápasech. Záporně ale působí tehdy, když mají na své potomky přílišné nároky.
Brůna: Je dobře, že rodiče chodí ve velkém počtu na tréninky, mají právo vidět, jak a s kým děti trénují. Při turnajích pak ale vzniká problém, protože každý rodič „trénuje“ jenom své dítě, vydává mu pokyny a tady si myslím , že máme rezervu všichni – oddíl jako pořadatel, rozhodčí, trenéři i svazy na všech úrovních, které by měly do řádů jasně dát, že rodiče nesmějí stát těsně kolem hřiště, ale za zábradlím, tak jako každý normální divák. Jakmile se nahrnou kolem hřiště, vznikají konflikty a tahanice, děti vidí, jak se chovají dospělí, kteří by měli být jejich vzory, a odnášejí si to, místo, aby si zvykali na autoritu trenéra a rozhodčího. V poslední době mám silný dojem, že kvalitní hráči zejména žákovské kategorie jsou přetěžováni. Mistrovské soutěže, krajské a okresní výběry, McDonalds, Coca Cola a další „Cupy“, řada školních soutěží apod..
Není to nezdravý trend?
Komoň: Těch akcí je skutečně hodně, jako učitelé sami vidíme, kolik sportovních podniků se koná jen ve škole. Víme, že je obsazují většinou jedni a ti samí kluci, kteří jsou šikovní na všechny sporty. Ono hodně záleží na trenérovi, jestli vidí jenom svůj fotbal, nebo dokáže zhodnotit celou zátěž hráče a nějakou formou jej od přetížení ochránit.
Brůna: Musíme si uvědomit, že ve velkých ligových oddílech mají hráči třeba šest tréninků týdně, ale mohou trénovat dvoufázově. V menších klubech, kde se trénuje po škole odpoledne, jsou sice například jen tři tréninky za týden, ale k tomu započítejme dvě hodiny tělesné výchovy, účast na různých soutěžích, nejenom fotbalových, volnočasové aktivity a pak je toho skutečně hodně. A nemyslím si, že by samotný počet tréninků byl všespásný. Někdy je během sezony naopak potřeba ubrat plyn, ne hráčům ještě přidávat navíc. I o těchto věcech by se mělo častěji hovořit na trenérských školeních. Talentovaní mladí hráči, pokud chtějí své nadání rozvíjet na vyšší úrovni, musejí náš region opustit.
Jak je to s jejich uplatněním v ligách a s jejich chutí k případnému návratu do mateřských klubů?
Komoň: Podle své vlastní zkušenosti, protože z našeho klubu někteří hráči působili či působí v Olomouci, to vidím ve dvou rovinách. Je pěkné, když malého fotbalistu a jeho rodiče osloví klub jako Sigma, záleží však na tom, jestli je daný hráč na takový přesun zralý. U mladších školáků vznikají problémy s odloučením od rodiny a změnou prostředí, navíc se v klubech spíše než na fotbalové dovednosti soustředí na kondici. Jiné to je, pokud je hráč řekněme už po ukončení základní docházky v kategorii dorostu. Klub má pro něj připravenou školu, zázemí, fotbalista se s přechodem lépe srovná. Naše zkušenost to potvrzuje, nic se nemá uspěchat.
Brůna: Zažil jsem to jako rodič na vlastní kůži. Osyna byla zájem dříve než v jeho 15 letech, ale myslím, že bylo dobře, že do tohoto věku byl ve Svitavách. Myslím si, že i ve městech našeho okresu se už trénuje na slušné úrovni a moderními metodami, takže klukům nic neuteče, pokud zde zůstanou. Pokud se pak objeví výrazný talent, je dobré mu poskytnout příležitost, aby se pokusil dosáhnout na vyšší mety. Na druhou stranu však nechápu, jak mohou skauti ligových týmů přijet do menšího oddílu a chtít čtyři nebo pět hráčů jednoho ročníku.
Co tam pak s nimi dělají?
Hrají za béčko, céčko, prosadí se jeden dva nejtalentovanější, u ostatních dochází k deziluzi, jemu stydno se vrátit do mateřského klubu. Tady vidím závadu v počínání špičkových družstev, jejichž trenéři jsou hodnoceni pouze za výsledky své kategorie a používají systém vyždímaného citronu. Je dobře, že o hráče z regionu je zájem, je to dobrá vizitka práce v klubech, ale kvantita nemůže převažovat nad kvalitou.
Komoň: My jsme si u jednoho ligového klubu zjišťovali, kolik hráčů z původně dvacetičlenného kádru mladších žáků přišlo až do staršího dorostu. Při systematické práci by to měla být alespoň polovina, tady to byl sotva jeden. Ti hráči se pak nechtějí vracet do mateřských oddílů, fotbal mají znechucen, jsou otrávení a zklamaní. A ještě jednu poznámku. Je dobře, že v okrese máme žákovskou divizi, alespoň v jednom městě by měla být rovněž divize dorostu, její absence je patrná. Mnoho se napovídá o „ztracených“ fotbalistech v kategorii dorostu.
Jaké jsou vaše praktické zkušnosti z práce s těmito družstvy?
Komoň: Pokud mohu porovnat, je dorost asi nejspecifičtější kategorií. Kluci jsou na prahu dospělosti a někdy je velmi těžké je motivovat. Je to hodně o komunikaci a také o výchově před dorosteneckým věkem. Pokud byli k něčemu pozitivnímu vedeni, je to znát. Pokud byli vychováváni na bázi primadonství, v dorostu se všechno odkryje a někoho vychovávat až tady, to je prakticky nezvládnutelné.
Brůna: Pracovat s kategoríí dorostenců je snad nejnáročnější trenérská práce. Zatímco přípravky a žákymámeprakticky celý týden u sebe, tak dorostenci se společně většinou scházejí až v pátek po návratu ze škol a trenér musí volit jiné formy přípravy. Pro kluky je mnoho lákadel, pro mnohé je fotbal jen doplňkem a ne všichni mají takovou morálku, aby dali kopané to, co je třeba, a raději volí odchod do vesnických mužstev, kde je to pro ně v kvalitativně nižší soutěži jednodušší a kde maji jisté, že i bez tréninku budou hrát v základu. V okrese Svitavy se snažíme, aby zde vzniklo centrum mládeže právě pro fotbalisty dorosteneckého věku, které by mělo těmto negativním jevům zabránit.
Myslíte si, se svými bohatými zkušenostmi, že se práce s mládeži v regionu zlepšuje?
Komoň: Řekly bych, že určitě, i když podmínky by mohly být lepší, zejména, co se týče tréninkových ploch. Pociťujeme absenci umělé trávy, což je ale otázka i pro vedení oddílů, města a další instituce. Mnozí říkají, že v klubech preferují mládež, ale pořád se domnívám, že realita za slovy často pokulhává.
Brůna: Kvalitativní posun je vidět už na výsledcích našich okresních výběrů, které šly díky dobré spolupráci s oddíly nahoru. Mám–li mluvit za Svitavy, když jsem před mnoha lety začínal, byla zde dvě žákovská družstva. Dnes je jich s přípravkami osm a k tomu školička. Na tom a na úrovni soutěží, které tyto celky hrají, je vidět podpora mládežnického fotbalu.
