Když se před časem vyhlašovali nejúspěšnější sportovci svitavského regionu, tak se mezi kategoriemi objevila jedna zbrusu nová. Byla pojmenována po jednom z nejlepších fotbalistů naší historie a její držitelé se mají vyznačovat vlastnostmi, které patřily k Josefu Masopustovi: respekt, fair play, čestnost. Jejím prvním laureátem se stal PAVEL DANĚK, který fotbalu, a zejména tomu svitavskému, zasvětil celý život. V jeho případě ovšem nelze užívat pouze času minulého, neboť výchově nových generací hráčů se věnuje také v současnosti a trénuje svitavské dorostence. A jak sám říká, dokud mu bude sloužit zdraví, chce pokračovat.

Stal jste se držitelem Ceny Josefa Masopusta. Co vás napadne, když se vysloví tohle jméno?

Okamžitě se mi vybaví léta šedesátá a mistrovství světa v Chile. Jeho nádherný gól po klasické české uličce od Pospíchala znamenal, že jsme se ve finále s Brazílií ujali vedení 1:0. Tento zápas jsem sledoval v rozhlase a teprve druhý den v televizi. Dále se mi vybavuje jeho skvělý úspěch, když získal jako první Čechoslovák Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy. Nezapomenutelné jsou jeho výkony v reprezentaci a Dukle Praha. Za zmínku stojí zájezd Dukly do Ameriky a jeho dvě branky do sítě FC Santos, když v utkání zastínil i božského Pelého.

Měl jste možnost se s Josefem Masopustem osobně setkat?

Ano, měl, v roce 2010 při předávání Cen dr. Václava Jíry v Praze, kdy mi poblahopřál k ocenění a v asi pětiminutové debatě jsme si povykládali nejen o jeho fotbalovém životě, ale i o celkovém dění v naší kopané. Živě se zajímal o dění ve Svitavách a celém regionu. Jako perličku musím podotknout, že při oslovení pane Masopust mě okamžitě usměrnil, že jsme sportovci a on je Pepík, tak ať mu tykám. Byla to pro mě velká čest, že jsem takovému člověku mohl tykat. V plné míře na něho platí výrok Josefa Čapka: Skutečné osobnosti se ve všem projevují přirozeně.

Pojďme k vám. Jaké byly vaše první kontakty s fotbalem obecně a tím svitavským obzvláště?

Do Svitav jsem přišel do učení v roce 1957. Na učilišti jsem se seznámil s velkým kamarádem Míšou Kleinem a ten mě přesvědčoval, ať začnu hrát fotbal ve Svitavách. V roce 1958 mě oslovil Josef Růžička a stal jsem se hráčem dorostu. Od té doby mě fotbalová droga zachutnala a prakticky bez přestání, ať jako hráč nebo jako trenér, ji užívám dodnes.

Bylo pro vás přirozenou cestou, že jste se po skončení hráčské kariéry vydal na dráhu trenéra?

Cítil jsem, že zelený pažit a dění na něm nemohu jen tak opustit. Věděl jsem, že by byla škoda, abych některé věci, které jsem se naučil, a metody různých trenérů, pod nimiž jsme hrál, nepředal mladým a současně, abych do toho nevložil vlastní nápady. Po absolvování kursů a školení jsem jako trenér postupně prošel všechny kategorie žáků, dorostu i mužů. Myslím si, že jsem udělal dobře a díky trpělivosti, pochopení a toleranci ze strany manželky a celé rodiny jsem fotbalu zůstal věrný.

V čem se trenérská práce nejvíce změnila od časů vašich začátků?

Pokud bych měl zvolit nějaké přirovnání, tak bych řekl, že od doby, kdy jsem nastoupil do pomalu se rozjíždějícího fotbalového vláčku, se tento vláček postupem času zrychloval, až se změnil v moderní Pendolino či TGV. Změna, která se udála, je ohromná. Jako příklad mohu uvést způsoby trénování nebo hraní zápasů v zimě 1958 a nyní. Doby výběhů po kolena ve sněhu, v blátě, bez šance zahrát si na dobrém hřišti, jsou nenávratně pryč. Dnes mají fotbalisté možnost trénovat celou zimu na kvalitních plochách a ve sportovních halách. Díky technickému pokroku se podmínky změnily natolik, že kolikrát lituji, že nejsem mladší. Někdy mi ale vadí, že mladí těchto vymožeností nevyužívají ve prospěch svého fotbalového růstu. Díky zmíněnému pokroku se proměnila i metodika tréninku. Základní dovednosti, které jsou pro fotbal potřeba, zůstaly stejné, ale změnila se dynamika a způsob, jak ji využít co nejlépe.

Jak je dnes pro trenéra složité zaujmout mladé fotbalisty natolik, aby je u sportu udržel a neutekli mu za jinými lákadly?

Tak, jak se změnily podmínky pro fotbal, tak se rozvoj nových technologií a jiných sportovních odvětví podepisuje na tom, že někteří mladí dávají přednost levnější a lehčí zábavě. Již jsem jednou řekl, že pro někoho je sportovním výkonem cesta od počítače k ledničce a zpět. To je realita. Nejen my trenéři, ale i celá společnost potřebujeme, aby mladí šli na hřiště a tam rozvíjeli nejenom svůj talent, ale současně ve sportovním duchu svoji osobnost. Mám dojem, že někteří si myslí, že cesta k úspěchu je jako jízda výtahem. Že ale ve skutečnosti se tento úspěch dosahuje tvrdou chůzí po schodech, tím jsou nemile překvapeni. Pak začínají couvat, odcházejí, mění druhy sportu a mizí v propadlišti nesplněných ambicí a tužeb. Trenérova snaha se vytrácí a sebelepší zábavné, hravé a různé další tréninkové metody je na hřišti neudrží. Pokud alespoň zůstanou u jiného sportu nebo třeba přejdou na jinou kulturní zábavu, je to ještě dobré. Jestli ovšem začnou pokukovat po těch nesprávných a zavrženíhodných cestách, pak je to špatné. Neboť, jak se říká: Pokud nevíš, kterou cestou jít, tak každá cesta tě tam dovede.

Dlouhá léta pracujete s dorostenci, kteří jsou označováni jako nejproblematičtější kategorie. Potvrzují to vaše zkušenosti?

Nejtěžší je přechod z kategorie žáků do dorostu. Kdo ho vydrží a uvědomí si, že dorostenecká kategorie je předsálím před vstupem do velkého fotbalového sálu, tak má vyhráno. Zde se tvoří fotbalista po všech stránkách. Navíc když pochopí, že tajemstvím úspěchu v životě i ve fotbale není dělat to, co se nám líbí, ale nalézt zalíbení v tom, co děláme, tak to je základ, z něhož se rodí láska ke sportu. Pak zvládnou i tréninkovou a zápasovou náročnost. Faktem je, že práce s kluky v pubertálním věku je složitá, ale když vidíte, jak se během pár let ti, co vydrží, mění ve správné muže, tak se na předchozí problémy zapomíná.

Současnost je plná receptů, jak práci s mládeží zlepšit. Často tím, že se má snížit tlak na výsledky, nevést tabulky a hrát hlavně tak, aby padalo co nejvíce gólů. Máte podobný názor?

Osobně jsem přístupný novým trendům a pro svoji práci využívám všechny možné materiály a informace z odborných publikací, internetu či tisku. Myslím si však, že fotbal je kolektivní a komplexní hra s množstvím herních variant jak v obraně, tak i v útoku. Proto nesouhlasím s tím, aby pro potřeby mladých fotbalistů byla vytrhávána jen útočná část a říkalo se, že výsledek není podstatný. Pokud je již od malička nebudeme celému komplexu učit, tak se to může negativně projevit ve vyšších kategoriích. Můj názor je, že chci již od mala vychovávat vítězné typy hráčů, kteří vědí, že pokud budou bezhlavě útočit, tak tato snaha nemusí vést ke kýženému efektu a radosti z vítězství se nemusí dočkat. V raném věku každá radost z výhry přitahuje kluky na hřiště. Porážka s jakýmkoli výsledkem je pořád porážka, která v srdci zanechá jizvu a ani třeba čtyřicet vstřelených gólů ji nezacelí.

Většinu svého fotbalového života jste strávil ve Svitavách. Co pro vás znamená zdejší fotbal?

Od mého vstupu do svitavského sportu, respektive fotbalu, jsem se jako hráč a později trenér setkával s lidmi, kteří mají tento sport rádi. Fotbal mi dal mnoho přátel a kamarádů, na které nelze zapomenout. Při zápasech, trénincích a setkáních i mimo hřiště jsem se pomalu proměňoval ve svitavského patriota. Na Svitavy nedám dopustit. Všechno nebylo pokaždé růžové, ale nakonec vždy vyhrál zdravý rozum a touha spolu s vedením oddílu problémy překonávat. Teď po vybudování krásného stadionu věřím, že tu prožiji ještě hodně příjemných a šťastných chvil, ať jako trenér nebo divák úspěšných utkání, které potvrdí, že Svitavy jsou fotbalu zaslíbené.

Máte radost, když vidíte, že se vaši svěřenci, které jste vedl v dorostenecké kategorii, úspěšně prosazují také mezi dospělými?

Každá ukončená sezona a přechod hráčů do vyšší kategorie přináší pro trenéra trochu nostalgie, neboť se loučí s dorostem, se kterým pracoval tři čtyři roky. Ti, co odcházejí, jsou právě ti, kteří pochopili, že pro ten svůj sport musí hodně obětovat a musí ho nosit v srdci. Bonus pro každého trenéra samozřejmě je, že jeho hráči mají nabídku do A nebo B družstva mužů, jejich začlenění mezi dospělé probíhá bez potíží a stávají se z nich platní hráči. Odměnou a oceněním je rovněž to, že hráči ani po čase na trenéra nezapomínají, dokáží poslat přání či pozdrav, o svém trenérovi vědí a zajímají se o jeho život.

Vaše generace sleduje fotbal většinou jen z hlediště nebo u televize, vy ovšem pořád trénujete. Co vás u této aktivity drží?

Fotbal se hraje pro diváky a je dobře, že moji vrstevníci váží cestu na stadion, neboť i to je pro ně sportovní výkon. Já říkám, že pokud mi bude sloužit zdraví, tak chci ještě pokračovat. Dostal jsem varování v podobě nemoci, kterou jsem snad zdárně překonal, a chci poděkovat předsedovi oddílu Pavlu Čížkovi za to, že mi po operaci okamžitě umožnil trénovat. Zde jsem měl možnost na vše zapomenout, v mladém kolektivu není čas myslet na nějaký zdravotní problém. Tímto se nechci rouhat, ale jak praví klasik: To, co způsobuje stárnutí, není věk, ale ztráta ideálů. Já tento sportovní ideál nechci opustit a budu dbát na to, aby mi stáří nedělalo vrásky na duši, když je dělá na tváří.