Kruh Radka Bukače
Sezemice – Dropa Pardubice – Lázně Bohdaneč – Ústí nad Orlicí (hostování) – FK AS Pardubice – Kolín (hostování) – Bánská Bystrica – Viktoria Žižkov – FC Hradec Králové (hostování) – Vlašim (hostování) – Roudnice nad Labem – Libuš (hostování) – Lovosice (hostování) – Jirny – Bohemians Praha/Střížkov (hostování) – Nové Strašecí (hostování) – Dukla Jižní Město (hostování) – Chodov Jižní Město (hostování) – Libišany – Živanice – Libišany – Sezemice.
První liga ČR a SR: 53 startů a 6 branek.
Druhá liga: 193 startů a 87 branek

Dvaačtyřicetiletý zabiják teď řádí v okresním přeboru Pardubicka. V loňské sezoně napnul síť za zády gólmanů v jednatřiceti případech. Míří ale výše. Za třináct podzimních kol nasázel jednadvacet branek. Připsal si pět hattricků, z toho čtyři v prvních pěti kolech. Sezemice vytáhl na stříbrnou příčku, na které rovněž přezimují. Díky jeho produkci mohou po letech směle pomýšlet na návrat do krajských soutěží.

„Chci neustále vyhrávat. Chci střílet góly a jsem furt hladový. Když cítím formu, tak klidně můžu dát osm gólů za zápas. Nebo je rád pro kluky připravím. Na podzim jsem jí měl a dařilo se mi střelecky. Když už jsme ale dostali kvalitní balon do šestnáctky, tak jsem vesměs ty možnosti využíval. Trenér mi však říkal, že mě nevystřídá, protože jsem prý schopný dát dva góly v posledních svou minutách. Jsem za důvěru hrozně moc rád. Těmi góly jsem pomáhal manšaftu a vlastně i celému sezemickému fotbalu,“ říká Radek Bukač v rozhovoru pro Deník.

Táta a pak Zlatan

V loňské sezoně jste se trochu nečekaně objevil v Sezemicích, kam jste přestoupil z Libišan. To je o tři úrovně níž. Nebyl to až příliš velký sešup?

Člověk chce končit nahoře. Nám se v Libišanech povedlo postoupit do krajského přeboru a vyhráli jsme Pohár hejtmana Pardubického kraje. Cítil jsem, že je to strop a už se mně do vyšší soutěže nechtělo. Už pět let hraji fotbal bez tréninku. Chtěl jsem, aby to bylo spravedlivé vůči klukům, kteří trénují. Fotbalově bych na krajský přebor ještě měl, ale můj prostor si zasloužili, ti co se poctivě připravovali. Aby si někdo neříkal: My tady trénujeme, Bukač přijde na zápas a hraje…

Když jste se posouval ze Sezemic do velkého fotbalu. Dával jste si slib, že se jednou vrátíte a teď ho jenom plníte?

Ano. Když jsem před lety odcházel ze Sezemic, tak jsem slíbil, že se jednou vrátím. Chtěl jsem se vrátit ještě ve stavu, kdy mohu něco předvést. A ne aby na mě fanoušci pískali a vyřvávali, že na to nemám. Sezemicím jsem to sliboval skoro dva roky. V Libišanech mě ale přemluvili, ať se ze Živanic vrátím ještě k nim. Rok jsem tam setrval, takže jsem tam dohromady strávil pět let. Zkoušeli to dál, ale už jsem řekl, že fakt ne. A měl jsem ještě jeden pádný důvod.

Povídejte.

Vrátil jsem se taky kvůli tátovi. Odmalička to byl můj fotbalový vzor. Milan Bukač je klubovou legendou. Dlouhé roky lámal střelecké rekordy v Sezemicích. Bral jsem to jako poděkování za celoživotní podporu a ten střelecký prapor jsem od něj symbolicky převzal. Pak jsem k němu přidal ještě Zlatana Ibrahimoviče (úsměv).

Jinými slovy. Návratem do Sezemic se uzavřel váš fotbalový kruh.

Přesně tak. Je to moje poslední angažmá. Měl jsem nějaké nabídky po loňské sezoně. Nebudu zastírat, že finančně zajímavé. Každého jsem odmítl s tím, že jsem jednou dal slovo. Už se nikam nechystám, v Sezemicích zkrátka fotbalově umřu (směje se). Ale jednu výjimku bych udělal. Kdyby si na mě vzpomněli v Pardubicích, kde jsem také fotbalově vyrůstal a tenkrát se první ligy i přes silný kádr neměl šanci dočkat. To bych snad začal znovu trénovat (chechtá se).

Sezemice se léta potácely dole v tabulce. S vaším příchodem ale vylétly až na druhou příčku. Je tedy fotbal stále kolektivní hra, nebo na vás pracuje celý tým?

Je to způsobené tím, že se mi po návratu střelecky daří. Manšaft na mě hodně pracuje, ale také na mě hodně spoléhá, že umím ty góly dávat. To je pro mě velký závazek. Ještě před tím, než jsem se k týmu připojil, tak jsem sledoval vývoj kluků. Viděl jsem pár zápasů. Bylo tam hodně mladých kluků, tak jsem se snažil oslovil sezemické bardy jako bratry Kašparovy, Zdendu Lábu. Říkal jsem jim, že to nezvládnu hrát s dorostem (úsměv). S vysvětlením, že potřebuji kolem sebe nějakou zkušenost, aby měla naše hra nějakou hlavu i patu. Proto jsem na loňský podzim přitáhl Jirku Kaufmana, což muselo být zajímavé i pro diváky.

(Jestli se chcete dozvědět, jakou vyžaduje Radek Bukač pozornost od obránců soupeře, nebo jak se cítí v kabině plné mladých hráčů, přejděte do placeného obsahu Deníku.)

Vedle vás sedí v kabině o dvacet let mladší spoluhráči. Těm byste mohl dělat tátu, co říkáte?

To mi na druhou stranu nevadí. Kluky nějakým způsobem znám, protože bydlí v Sezemicích. Tedy spíše jejich táty (pousměje se). V mém věku je fajn být v mladším kolektivu. Zvedá mi to energii a drajv. A co neoběhám, oběhají za mě mlaďáci. Hezky se na hřišti doplňujeme.

Jsem Buky, žadné Dobrý den

Jak vás kolegové přijali, jako hvězdu nebo jednoho z nich? Cítíte z jejich strany respekt a úctu?

Určitě cítím. Vědí, co mám ve fotbalové kariéře za sebou. Respekt a úcta tam je, ale já si na tohle moc nehraji. Chci, aby mě brali jako jednoho z nich. Na rovinu jsem jim řekl: Jsem Buky, takže žádné Dobrý den. Kluci, máme společný cíl zvednout sezemický fotbal nahoru. Vždycky jsem v kariéře o něco hrál, ať už postup nebo sestup. Náš cíl, je postoupit do I. B třídy a posunout je o level výše. Myslím si, že Sezemice i celý areál, na kterém se zapracovalo, si to zaslouží.

Máte pravomoci například na spoluhráče zvednout hlas?

S trenérem jsme nějakým způsobem domluvení, že na ně mohu působit. Roman Dubovči je bývalý soused a známe se i z nějakých angažmá v Praze, kde jsme se potkávali. Dostávám prostor, abych mohl klukům říct něco před zápasem, nebo v poločase. Prostě, když mám potřebu něco říct. Vyburcovat je, pochválit, seřvat. Jsem taková prodloužená ruka trenéra. Kluci to berou. Vzhlíží ke mně a snaží se ode mě pochytit, co můžou.

Fanoušci v Sezemicích byli už docela otrávení z předváděného fotbalu a umístěních v dolní polovině tabulky. Zvedli staří pánové návštěvnost?

Zvedli. Jsem za to hrozně rád. Asi vypukla nějaká fotbalová horečka, protože fanoušci dokonce začali jezdit v hojném počtu na venkovní zápasy (mrkne). Když vás dorazí podpořit padesát lidí, tak je to fakt super. Děkujeme jim a vážíme si toho. Doma na nás chodí včetně dětí a žen, které neplatí, v průměru kolem 170 příznivců. A když byla pouť nebo nějaký šlágr, tak klidně dvojnásobek. Samozřejmě, že když se vyhrává, tak to všechny baví. A při vší skromnosti jsou zvědaví i na to, co předvedu. Velkým tahákem bylo angažovaní Kaufyho. Kluků, co okusili Bundesligu totiž neběhá po okresních trávnících tolik (směje se). Chuť na fotbal je teď velká. Chodí se na nás dívat i pan starosta.

V letošní sezoně jste nastřílel už 21 gólů. Hrajete okresní přebor, jak se říká s prstem v nose?

S prstem v nose bych úplně neřekl. Samozřejmě mohu uplatnit zkušenosti, které jsem za ty roky nabyl ve vyšších soutěžích. Na okres v pohodě stačím i bez tréninku. Jasně, ve svém věku už mám nějaké zdravotní limity. Musím přiznat, že do čtvrtka se vždy ze zápasu hrabu. No a když jsem tak nějak ready, tak přijde další víkend (úsměv).

Tak jinak. Můžete si díky fotbalové kvalitě dělat na hřišti, co chcete?

Tomu také tak není. Vzhledem k tomu, co jsem předvedl v minulé sezoně a zkraje letošního ročníku, nemám už na hřišti moc volného prostoru. Soupeři se na mě více soustředí. Při standardkách mě brání i tři hráči. Ptám se jich, jestli je to vážně nutné. Oni se na mě trochu nechápavě podívají a odvětí, že ano. Stojí tři vedle mě. Nevadí mi to, protože nejsou hlídaní další dva naši kluci. Už se to osvědčilo. Když odtáhnu tři borce s sebou, tak dal gól někdo za mnou. Takovouto pozornost jsem v životě ještě neměl, ale zatím si s tím dokážu nějak poradit.

Nezvyšujete u týmu protivníka frustraci a nechtějí se vás zbavit unfair zákroky?

Musím kvitovat, že se nikdo neuchýlil k zákeřným faulům. Ve smyslu: Hele vypneme ho do deseti minut a bude po Sezemicích. Tohle chování soupeřů oceňuji. Držení za dres je banalita.

To mě budete bránit tři?

Na podzim jste nasázel pět hattricků, z toho čtyři v prvních pěti kolech. To je unikát i na tak nízké úrovni. Co si sám sobě na to říkáte?

Rád vyhrávám. Když to tam padá, tak klidně dám osm gólů za zápas. Chci střílet góly, jsem furt hladový. Ne všechny zápasy byly tak jednoznačné, že bych sázel góly se zavřenýma očima. Někdy jsem je kompletoval ke konci zápasu do unavené obrany. Spoléhal jsem na formu. Dařilo se mi. Ne vždy úplně to bylo z moji strany povedené, což souviselo s celkovým projevem mužstva. Když už jsme ale dostali kvalitní balon do šestnáctky, tak jsem vesměs ty možnosti využíval. Trenér mi ale říkal, že mě nevystřídá, protože jsem prý schopný dát dva góly v posledních svou minutách. Jsem za tu důvěru hrozně moc rád. Těmi góly jsem pomáhal manšaftu a vlastně i celému sezemickému fotbalu.

Mohl byste dělat reklamu na hattricky. Přesně tři góly a dost. Náhoda, nebo už jste nechtěl soupeře dál ztrapňovat?

Náhoda, že to tam pokaždé napadalo do těch tří. Když mohu přidat další, tak rád ty góly dám. Nebo je rád pro kluky připravím. Ale, že bych se nějakým způsobem uspokojil, tak to rozhodně ne.

Vesměs je překvapení, když se hráč dva víkendy po sobě trefí do černého. V okresním přeboru Pardubicka se ale zrodila senzace: Bukač vyšel dvě kola po sobě naprázdno! Co se dělo?

Musím se přiznat, že jsem toho měl docela dost v práci. Do toho předěláváme dům. Nějak se to sešlo. Celkově si mě na hřišti soupeři hleděli. To vycítíte hned v úvodu zápasu, že by s vámi šli i na záchod… Není to úplně příjemné, ale už s tím počítám. Navíc v prvních pěti zápasech se nám zranilo několik hráčů, takže základní sestava už nebyla úplně optimální. Nevytvářeli jsme si takové šance. Nedostával jsem tolik kvalitních balonů, abych mohl dát gól. Tak jsem alespoň na ně nahrával. Jsem rád, že jsme ty zápasy zvládli i bez mé gólové pomoci. Fotbal nehraji pro sebe, ale pro celý manšaft a Sezemice. Všechno podmiňuji tomu, abychom získali tři body.

A co spoluhráči? Nechtěli už, abyste šel z placu a mohl si dát gól také někdo jiný?

To určitě ne. Kluci jsou rádi, že mě tam mají. Snaží se, hrají na mě. Člověk ani v okrese neví, co se může stát. Je to o nějakých zkušenostech dotáhnout zápas do vítězného konce. Nechci se chvástat, že naše hra stojí na mně a padá se mnou. Kolikrát jsem jim zdůrazňoval, že nemohou spoléhat jenom na mě. S tím, že se ostatní musí tlačit do koncovky a více střílet. Proto jsem rád, že se připojili další kluci. Nicméně, kdybychom prostřídali, tak jako manšaft jsme schopni dostat za deset minut dva góly. Možná proto, jsem na placu vesměs až do závěrečného hvizdu.

A právě proto, jste odehrál všech třináct podzimních zápasů v základu a vesměs do konce. Fyzička a zdraví se čtyřmi křížky na krku drží?

Musím říct, že kromě tréninků neabsolvuji ani zimní a letní přípravy. Furt čerpám ze své práce. Dělám ve stavební firmě jako podlahář. Dennodenně jsem na nohou a nějakým způsobem v pohybu. Takže se udržuji v kondici fyzickou prací. Na začátku sezony chvíli trvá, než se na trávníku rozhýbám. Jakmile se dostanu do zápasového rytmu, tak už je to docela v pohodě. Nemám problém to uběhat. No uběhat, prostě vydržet na place celý zápas (úsměv).