„Už kvalifikace byla bomba, ale tohle je bomba absolutní,“ netají bývalý kondiční trenér Hradce Králové.

Při vší úctě k vaší kariéře. Nedosáhl jste jako trenér už vlastně víc?
Nedělám to extra dlouho, občas ještě přemýšlím o dřívějších časech a říkám si, jaká by to byla pecka užít si Euro jako hráč. Jenže pak se vrátím o krok zpátky, přestanu snít a uznám, jaké mám štěstí. Nemůžu přece nadávat, ale užít si atmosféru. Člověk se hrozně těší.

Neměl jste v této zvláštní době obavy, abyste o turnaj nepřišel kvůli covidu?
Samozřejmě, čtrnáct dní před mistrovstvím jsem si dával velký pozor. Úplně jsem eliminoval kontakty s lidmi, stýkal jsem se jen s rodinou.

„V klubu se pracuje neustále. U zdravých hráčů udržuješ výkonnost, zraněné vracíš zpátky do formy. Tady rekonvalescence odpadá.“

Ale co vaše práce? Trénujete přece profesionály, kteří se mohou připravovat.
Oznámil jsem jim to, vzali všechno v pohodě. Neviděl jsem se ani s dalšími trenéry u nás v centru. Ale přesto jsem měl obavy, covid si nevybírá, je to ruská ruleta. Jen jsem problému nešel naproti.

Jak jste se vůbec k týmu dostal? Jste mladý kouč.
Když se po odchodu trenéra Lavičky tvořil nový tým, oslovil mě fyzioterapeut Michal Rukavička, kterého jsem znal ze Sparty. Nový trenér Karel Krejčí mu dal volnou ruku, aby si vytvořil medical team a vybral kondičáka. Jsem tady od března 2019, začínali jsme soustředěním ve Španělsku.

Nebyl jste z takové nabídky trochu v šoku? Je to dost prestižní pozice.
Zavolal mi v prosinci 2018 - a bylo to hodně příjemné překvapení. Jsem mu vděčný, že si na mě vzpomněl. V té době jsem dělal v Hradci, ale vedení klubu se k tomu postavilo suprově, nebránilo mi. Beru to jako dobré znamení, že dělám svoji práci dobře. Uvidíme, co bude po mistrovství.

Dělat kondičáka v klubu a u reprezentace je asi velký rozdíl, že?
Ano, je. V klubu se pracuje neustále. U zdravých hráčů udržuješ výkonnost, zraněné vracíš zpátky do formy. To byla moje úloha v Hradci. Tady je to jinak, sem přijedou jen zdravé kusy, odpadá rekonvalescence. Mým úkolem je udržet hráče v rytmu, ve formě, navíc se starám o prevenci zranění.

Jak konkrétně?
Mám na starosti rozcvičky, ale vedle toho také výživu. K tomu s kuchařem konzultuju jídelníček.

Euro bude ve zběsilém tempu. Odehrajete tři zápasy za sedm dnů. Bude to potíž?
K tomu připočítejte, že kluci hráli ještě v neděli večer ligu. Zátěž bude enormní. Mrzí nás, že bude ve Slovinsku omezená regenerace. Na hotelu jsme sice sami, ale saunu ani bazén nemůžeme používat. Hygiena to zakázala.

Co s tím?
Je to hlavně v rukách kluků z medicínského týmu, který je hodně široký. Ale máme i všemožné pomůcky, například game ready. To jsou takové regenerační návleky nebo kalhoty. Stáhnou nohu, tím se zúží cévy, poté se zase roztahují. Opravdu hodně to pomáhá.

Lvíčatům má pomoci i rituál, báčko v dresech soupeřů

Zdá se to jako nesplnitelná mise, vždyť proti nim budou stát dva soupeři evropské extratřídy a navrch domácí mužstvo.

Jenže čeští fotbalisté do jedenadvaceti let si přijeli do Celje pro posun do závěrečné fáze evropského šampionátu. To znamená být ve čtyřčlenné skupině úspěšnější než dva ze tří soků: Itálie, Slovinsko, Španělsko.

„Pokud chceme postoupit, musíme minimálně dvakrát zvítězit,“ ví dobře Ladislav Krejčí, jeden z tahounů mužstva. „Já bych to chtěl mít co nejrychleji z krku,“ ujistí. „Nejkrásnější scénář by byl první dva zápasy vyhrát.“

Chci dvě výhry. Hned

To znamená ve středu zdolat Itálii a v sobotu Slovince. Poslední střet se Španělskem, možná hlavním favoritem celého turnaje, by pak byl jen splněním povinnosti.

Krejčí to myslí dobře. Jenže jak na to? Češi se stejně jako v kvalifikaci, v níž měli teoreticky skončit až za Chorvatskem, spolehnou na tradiční zbraň - partu.

„Kluci jsou spolu od šestnácti. Není to klišé, oni vědí, že se na sebe mohou spolehnout,“ říká kondiční trenér Ondřej Kraják.

„Nemáme bombastické hráče, ale tým má správné srdce. Sešla se parta hladová po úspěchu,“ má jasno hlavní trenér Karel Krejčí.

Mladí pánové jsou spolu denně v kontaktu na aplikaci WhatsApp, vedle toho už nějaký čas dodržují jeden rituál. Když se potkají v lize jako soupeři, po utkání si mění dres. Naposledy například liberecký Michal Sadílek s jabloneckým Liborem Holíkem.

Trika si pak vezmou na sraz a například při večerním báčku si je natáhnou. „Je tam pak celá plejáda ligových dresů. Jen nikdo nemá na sobě ten svůj,“ usmívá se Kraják.

Pomůže tento zvyk v souboji s Italy?