Trávil nějaký čas v jabloneckém béčku a s Varnsdorfem dokonce vykopal postup. Svou kariéru nespojil jenom se severními Čechami. Výraznou stopu zanechal i v Pardubicích. Momentálně obléká dres Pardubiček, které hrají krajský přebor.

Můžete přiblížit, jak se kluk z České Lípy objevil v Pardubicích?
V žákovských letech jsem působil v České Lípě, pak jsem přestoupil do Jablonce, kde jsem odehrál celou střední školu. Prošel jsem si jabloneckým béčkem a dostal se do áčka. S ligovým týmem jsem ale jenom trénoval a hrál za juniorku. Chtěl jsme se posunout výše, a tak jsem se na jednu sezonu ocitl ve druholigové Vlašimi. Uvažoval jsem o návratu do Jablonce, kde by mě však znovu čekala jen třetí liga. Objevila se ale nabídka z pardubického týmu, který aspiroval na druhou ligu. A tak jsem na ni kývl.

A hned jste se stal součástí týmu, který vykopal druhou nejvyšší soutěž. Byl sladký váš první postup v dospělé kariéře?
Já už jsem měl něco odehráno v ligových soutěžích, ale pro místní kluky, kteří spolu hráli už od divize, se jednalo o velkou událost a také euforii. Jsem rád, že jsem jim k tomu mohl pomoci.

Jak vzpomínáte na vaše dvě sezony v FK Pardubice?
Jsem v kontaktu s klukama, se kterými jsme v Pardubicích byli na hostování, ať už je to Honza Javůrek nebo Jarda Dittrich. Všichni na to působení vzpomínáme jen v tom nejlepším. Měli jsme skvělou partu a hra byla postavená na týmovém pojetí. Z toho původního složení už tam zůstali jen Honza Jeřábek a Martin Šejvl. Pardubice pro mě byly osudové ještě v jedné věci. Našel jsem si zde budoucí manželku.

Co říkáte postupu vašeho bývalého klubu do nejvyšší soutěže?
Je to bomba. Hodně klukům jsem gratuloval. Koukal jsem v televizi, jak postupovali. Teď už jenom ten stadion. Škoda, že budou muset jezdit k zápasům do Ďolíčku. Do centra Pardubic by si lidé cestu určitě našli, takhle to budou mít více z ruky. Ale alespoň někde si kluci tu ligu zahrají. Na rozdíl ode mne, který do ní také postoupil. S Varnsdorfem. V sezoně 2014/2015 jsme skončili druzí za Olomoucí. Našli bychom azyl v Jablonci, ale vedení klubu nejvyšší soutěž odmítlo. Takže vím, jak by to pardubické kluky mrzelo, kdyby si tu ligu nemohli zahrát.

Třicet kol se pachtíte na hřišti, pak přijde jeden bafuňář do kabiny a řekne: Sorry, ligu hrát nebudeme! Dá se s tím něco dělat?
Nedá, my fotbalisté jsme na tohle malí páni. Můžeme ovlivnit situaci na hřišti svými výkony, ale zákulisí je na šéfovi. On řeší finance, on řeší chod i budoucnost klubu. Samozřejmě to bylo velice nepříjemné a všechny nás to mrzelo, ale nic jsme s tím nemohli dělat. Nejvíc asi Radka Porcala. Tomu se to přihodilo už podruhé v kariéře, když před tím vykopal ligu s Ústím nad Labem, které rovněž nechtělo postoupit. Tak alespoň, že si zachytal v loňském ročníku ligu ve Slovácku.

Vnímali jste nějaké náznaky, že nepůjdete výš už v průběhu jarní části, nebo vám to oznámili až po konci sezony?
Právě, že ne. Věděli jsme sice, že hřiště ve Vanďáku nesplňuje požadavky, ale pořád se mluvilo o tom Jablonci. Pak ale prosakovaly zprávy, že ne. Varnsdorf je malé město, takový vesnický klub, že by byla liga příliš velké sousto. Někdy před rokem jsem se bavil se šéfem Varnsdorfu panem Gabrielem a on se mi svěřil, že ho to odmítnutí zpětně také velice mrzí.

Pro vás by byl návrat do Jablonce v prvoligovém dresu Varnsdorfu satisfakcí, viďte?
(směje se) No to je pravda. O to víc mě to tenkrát štvalo.

Neříkejte, že se to neodrazilo na další sezoně Varnsdorfu. Jaké bylo pokračovat v tokové trochu tíživé atmosféře?
Před sezonou odešel trenér Zdenko Frťala na Slovensko. Hráči ale skoro všichni zůstali. Přišel Roman Skuhravý, kterého jsem znal z Jablonce. Jenže nám to pod ním nešlo, po podzimu jsme figurovali na sestupových příčkách. V zimě jsme měli sezení se šéfem. Vzal jiného trenéra, chtěli tvořit nový tým a s námi, co jsme byli na hostování, že už nepočítají. Mně nabídli jít hrát divizi na farmu do Nového Boru. Já to odmítl.

Ve vašem fotbalovém listě se v té době objevuje klub Bischofs-werdaer FV 08. Jak jste se do Německa dostal?
Tam jsem působil na jaře 2016. S manželkou jsme čekali v lednu naše první mimčo. Bydleli jsme v Liberci a můj tamní kamarád dojížděl do Bischosfwerdy. Tenkrát hrála pátou německou ligu. Ale v popředí tabulky. Odjel jsem tam na testy a nastoupil v přáteláku proti Lipsku, které tehdy hrálo 2. Bundesligu. Zkouška dopadla a já tam strávil půlroku. Jenže po narození malého jsem začal přemýšlet, jestli mám dojíždět do Německa, nebo se vrátit do manželčiných rodných Pardubic. Najít si civilní zaměstnání a fotbal hrát na úrovni divize.

Vyhrála druhá možnost. Objevil jste se v dresu Živanic. Ale jen na jednu sezonu. Proč?
Objevila se možnost jít hrát do Rakouska nějakou šestou, sedmou ligu. Jezdil bych jen na zápasy, s tím, že bych mohl trénovat v Bohdanči. Myslel jsem, že to bude fajn, ale nakonec to trvalo jen půl roku. Hrál jsem tam s kamarádem z Třebíče, ale dlouhou cestu jsem jezdil sám. Vracel jsem se kolem jedné v noci. Možná, kdybych našel nějakého parťáka z Pardubic, tak by se to nějak dalo zvládnout.

Fotbal na nižší úrovni jste si našel. Co ale vaše kariéra v civilním zaměstnání?
V současné době dělám ve Škodovce servisního poradce, kdy přijímám vozy do servisu. Moje první zaměstnání však bylo v pardubické Explosii. Vyráběl jsem střelný prach, musel jsem nějak zajistit rodinu.

Od roku 2017 jste na soupisce SK Pardubičky. Jak jste se ocitl na hřišti U Borku?
Na podzim jsem nic neměl. Potkal jsem v práci Pavla Zahradníka, kterého jsem znal z působení v Pardubicích. On se mě ptal kde hraji a já mu vylíčil svoji situaci. Předal můj kontakt předsedovi, který se mi ozval.

Pardubičky uplatňují stejnou strategii jako FK Pardubice. Raději jdou cestou odchovanců a mladých než hotových hráčů. Baví vás spíše hrát v takovém prostředí než mezi hvězdami, jako třeba v Živanicích?
Určitě se mi to líbí víc. Jenže. Stejně jako v Pardubicích, kde se mladý kádr tvořil kolem zkušenějších kluků na hostování, to nejde hrát jen s vlastními odchovanci. Nejde to dělat tak, že jádro vytvoří mladí hráči. Musí to být naopak. To jsme poznali vloni na podzim v krajském přeboru. Mladí musejí růst s výkony týmu a ne když se pořád prohrává.

Nepřipadal jste si jako vychovatel v mateřské školce?
Je pravda, že my třicátníci bychom se dali spočítat na prstech jedné ruky.

Jste sice obránce, ale se silně ofenzivními choutky. Kde se tato schopnost ve vás bere?
Až do začátku dorostu jsem hrával v útoku. V Jablonci mě předělali na beka nebo záložníka. Mám rád otevřený prostor před sebou, kam mohu vyrážet.

Měl jste na postu krajního beka nějaký vzor?
Vždycky se mi líbil Dani Alves z Barcelony nebo Marcelo z Realu Madrid.

Vyzkoušel jste si mnoho fotbalových úrovní. Jaká je krajského přeboru na Pardubicku?
V Pardubičkách mohu srovnávat I. A třídu a krajský přebor. Musím přiznat, že jsem nečekal takový rozdíl mezi oběma soutěžemi. Vloni jsme v prvním kole doma dostali výprask od Luže, což nám všem pořádně otevřelo oči. A já jsem si říkal: Kurňa, tohle nebude legrace.

Vědí protihráči, že proti nim nastupuje bývalý druholigista a vnímáte jejich vyšší motivaci uspět v osobních soubojích?
Nic takového nevnímám. Spíše mě popichují spoluhráči. Mají narážky typu: Á ligovej, druholigovej…

David Norek býval vždy zarputilý. Nevadí vám, že v Pardubičkách hrajete spodek?
Do Pardubiček jsem přišel v zimě a tým byl tehdy třetí od konce v I. A třídě. Nakonec jsme se vyšvihli na třetí příčku. Některé týmy před námi odřekly postup do krajského přeboru, ale ani my jsme na nabídku nereflektovali. Chtěli jsme si vykopat na hřišti první příčku. To se podařilo hned v příští sezoně. Vloni na podzim jsme se v krajském přeboru sice pohybovali dole, ale já teď týmu věřím. Kvalitně jsme potrénovali, od vedení máme vše, na co si vzpomeneme. Pro nás prostě spodek tabulek není. Míříme minimálně do středu tabulky.