Pardubické kluby, Rychnov nad Kněžnou, Libčany, Holice a další. Za téměř třicet let v dospělé kategorii hrál na mnoha fotbalových hřištích v regionu. „Musím to zaklepat, na hřišti se cítím dobře, trénink absolvuji normálně s ostatními,“ říká Miroslav Semerád. Ve svých 47 letech je nyní hrajícím trenérem v Moravanech na Pardubicku, které hrají krajský přebor. Zná dobře i okresní úroveň ze zápasů béčka.

Fotbal hrajete celý život. Jak se vyrovnáváte se současnou situací, kdy jsou sportovní soutěže zastaveny?
Je to katastrofa, co se týče celkově amatérského sportu, a to i samozřejmě dětí. Já si chodím aspoň zaběhat, to jsem dělal pořád. Samozřejmě chybí tréninky s míčem. Musíme se tomu přizpůsobit, chápu, že ta situace není vůbec růžová, ale je to z hlediska sportu špatně. Je to taková schizofrenní situace, protože pohyb a sport venku je důležitý.

Je to pro vás nejdelší zápasová pauza, kterou pamatujete?
Já jsem měl dvakrát větší zranění, což byla zlomenina holenní kosti. Nejprve pravé, potom levé. Bez fotbalu jsem nějakou chvíli byl, ale nebylo to snad tak dlouhé jako v tomto období. Když jsem měl zlomenou nohu, tak jsem čekal, než to sroste. Jenže pořád byla šance se aspoň jít podívat na fotbal a něco dělat.

V dospělé kategorii jste prošel řadu klubů. Kde jste vlastně s fotbalem začínal?
Asi jako většina kluků z Pardubic jsem začínal na Lokádě, kam pan Dařbujan přivedl řadu talentů, kteří potom hráli i ligu. Chodil po sídlištích, kde objevil i mě. Asi rok jsem byl na Lokádě, pak jsme přešel do tehdejšího VCHZ. Tam se mi to moc nepozdávalo, chvíli jsme toho nechal. Ale chodil jsem hrát dál na sídliště, kde si nás všiml zase pan Kubát, učitel z gymnázia. Poslal mě na Teslu za panem Kovárníkem. Znova jsem začínal po krátké pauze, nejdřív u Jirky Kovárníka, pak i u Zdeňka. Ti taky vychovali spoustu hráčů, na to rád vzpomínám.

Jakou nejvyšší soutěž jste si po přechodu z dorostu mezi dospělé zahrál?
Hrál jsem divizi, asi v pěti týmech. V dorostenecké lize jsem sice hrál za VCHZ Pardubice, ale zůstával jsem hráčem Tesly. Po konci v dorostu jsme se vrátil na Teslu. I tam jsem hrál chvíli divizi, pak jsem byl v Rychnově, v Pardubicích na Slovanu. Taky jsem zažil divizi v Holicích. A samozřejmě na pardubické Lokádě. V té době klub vedl Petr Kadeřávek, to bylo srdce Lokády.

Na co nejvíce vzpomínáte z období devadesátých let?
Byla obrovská konkurence. Fotbal měl samozřejmě určitou kvalitu, i v divizi. Jezdili jsme na zápasy třeba k ligovým béčkům. Pamatuji si na Liberec nebo Jablonec. V Liberci tenkrát chytal ligu Ladislav Maier a chodil se dívat na béčko, tak tam na nás pokřikoval. Taky se hrál východočeský přebor, kde byla spousta kvalitních týmů. Pak se kraje rozdělily, tak se kvalita samozřejmě rozmělnila.

Jako mladí hráči jste to v této konkurenci neměli jednoduché, že?
I na trénincích se jelo naplno. Třeba v Tesle byli výborní fotbalisté jako Jirka Krejčí, který teď trénuje Pardubice. Dále Karel Kruliš, Míra Žoček, Petr Novák a další. Tréninky měly náboj, člověk mohl přijít i v chráničích (usmívá se). Byl to boj o místo. Nyní je to úplně jiné. Všichni jsou rádi, že nějaké hráče mají. Když jsem začínal v chlapech, tak to bylo poměrně zajímavé. A taky motivační. Jako mladí jsme vzhlíželi k těm, kteří hráli divizi za áčko.

Navíc jste zároveň hrál i futsal na nejvyšší úrovni. Jaké byly v té době vaše priority?
Ideální to není, ale za sebe můžu říct, že se to skloubit dá. Máme tam spoustu obojživelníků, jako Lukáš Rešetár, Petr Vladyka. Oba hráli na vysoké úrovni ve fotbale i futsalu. Záleží taky na trenérech velkého fotbalu, jak na to nahlíží. Důležité bylo to odehrát na obou frontách kvalitně. Aby trenér nemohl říct: Tady hraješ špatně. Když jsem byl v nároďáku, tak jsem upřednostňoval futsal, ale pak přišlo první vážné zranění a v reprezentaci jsme skončil. Začal jsem se víc věnovat fotbalu, ale první futsalovou ligu jsem hrál taky.

Jak se to dalo zvládat časově?
Zvládnout se to dá, je potřeba tomu obětovat čas i individuální trénink. Když řeknu, že jsem měl šest nebo sedm tréninkových jednotek a potom v pátek zápas, v sobotu zápas a v neděli ještě třeba fotbal za béčko, tak to už dnes chce málokdo obětovat.

Velký fotbal teď hrajete v Moravanech, kde jste zároveň i trenérem…
Já samozřejmě chci být ještě vnímán jako hráč ve fotbale i ve futsalu. Role hrajícího trenéra je navíc poměrně dost nevděčná. Když něco chcete po spoluhráčích, a pak to sám uděláte jinak, tak se vám to vrátí jako bumerang. K trénování jsem se dostal spíše přes futsal, kde jsem s trenéry různé věci konzultoval. Za ty roky člověk nějaké poznatky získá. Dělám hrajícího trenéra, ale když je možnost, tak jdu samozřejmě radši na hřiště. Člověk musí jít stále příkladem. Když jsou hráči vnímaví a berou toho hrajícího trenéra, tak se to dá zvládnout.

Do budoucna byste se chtěl jako fotbalový trenér posouvat dál?
Větší ambice v tomto směru nemám, těch týmů tady tolik zase není. Dělám trenéra v krajském přeboru, další meta by byla divize, ale divizních klubů v okolí tolik není. Nevidím tam velký posun, kvalitních trenérů je spousta. Fotbal sice sleduji na všech úrovních, ale zatím jsem o tom tolik nepřemýšlel. Kdyby přišla zajímavá nabídka dělat asistenta někomu známému, mělo by to koncepci, tak asi jo.

A jaký má amatérský fotbal podle vás výhled? Hovoří se o tom, že se po této nucené koronavirové pauze už někomu nebude chtít a skončí s fotbalem. Máte osobně takové náznaky?
Jako dřív už to nebude. Už v té době, kdy pandemie nebyla, měla hráčská situace sestupnou tendenci. Některé týmy na okresní úrovni skončily, pak třeba po čase zase začaly. Všude je úbytek hráčů, lepší už to nebude. Současná situace tomu nepřispívá, protože někteří zjistili, že vydrží i bez fotbalu. Někomu to možná začalo i vyhovovat. Uvidíme. Byli bychom rádi, aby se vše zase rozjelo a začalo se trénovat. Primárně se díváme na situaci, jaká je. Tomu se musí vše podřídit, zdraví je na prvním místě. Kdo může, tak ať se hýbe a chodí ven, protože pohyb nic nenahradí.

Miroslav Semerád
Stále s míčem u nohy. Fotbal, futsal, malá kopaná… Miroslav Semerád hrál fotbal v různých východočeských soutěžích i v divizi. Ve futsalu oblékl dres národního týmu a odehrál řadu sezon v nejvyšší soutěži. V obou sportech si vyzkoušel i roli trenéra.