Na konci 19. století se právě několik studentů vysoké školy rozhodlo založit v Jičíně fotbalový kroužek, proto má nejpopulárnější sport v okrese opravdu dlouhou tradici. V prvním utkání v roce 1901 porazil Jičín sousední Turnov 6:1, čímž se začala psát bohatá historie klubu.

My se však přesuneme o několik desítek let dále. V prosinci roku 1974 se o fotbalové dění v regionu začal zajímat sportovní srdcař Václav Nidrle. Dlouholetý sekretář OFS Jičín, organizátor slavného volejbalového turnaje v Dřevěnici, dopisovatel do místních médií a hlavně velký milovník sportu. Jak sám přiznává, doby se mění a mění se i fotbal. Jak na svoje začátky vzpomíná?

Vy už od 70. let minulého století přinášíte fotbalový výsledkový servis. Jak to bylo v začátcích složité?
Zajímavá otázka. Je pravda, že dříve, když nebyly mobily, emaily a ani internet, tak jednotlivé kluby volaly mně na pevnou linku, kterou jsem doma samozřejmě neměl, takže jsme se museli během celého víkendu u jednoho telefonu vystřídat, abychom ty výsledky druhý den měly v novinách.

Pokračujte.
Kolikrát to bylo tak, že chlapi z jednotlivých oddílů zapomněli zavolat. Takže jsem jim musel volat já, přičemž jsem věděl, že půl hodiny po zápase budou v hospodě, kde jsem je většinou u telefonu sehnal. Vzpomínám, že na poločasový výsledek se často ptal dotyčný svých kolegů u stolu.

„V týdnu jsem jezdil po městě a naháněl rozhodčí, abychom doplnili zápis, protože už ve středu jsme měli technickou komisi.“
(Václav Nidrle, sekretář OFS)

Výsledek jste tedy vždycky zjistil?
Ano. Střelce dávala dohromady opravdu celá hospoda, když kluci zašli po zápase na pivko. Je vám asi jasné, že to někdy neodpovídalo realitě.

Co dalšího zajímavého vás napadá?
V současné době jsou zápisy elektronické, hned po zápase se každý může podívat na vše podstatné, ale dříve chodily poštou. Ve středu jsme měli technickou komisi a hned po ní disciplinárku, podklady tady musely logicky být právě ve středu. A když některý rozhodčí zapomněl, tak jsem je naháněl po městě. Hlavním zdrojem byl tenkrát Agrostroj, tam jsem většinou přinesl skládací lístek, když byl někdo vyloučen, zapsalo se mu to tam. V týdnu se takově věci dělaly, ale byla to sranda.

Bylo těžké delegovat rozhodčí?
Často se stávalo, že se začátek jednotlivých utkání posouval, proto se muselo sehnat rozhodčího a informovat ho. Ve většině případů se volalo na pracoviště, kde byla asi největší šance daného člověka zastihnout, protože v těch 70. letech neměl téměř nikdo pevnou linku, na vesnici bývaly tak tři telefony. Jinak se to muselo vzkazovat, což bylo bez záruky. Hovor probíhal asi takto: „Vyřiď sousedovi, že místo v pět bude v sobotu pískat už od čtyř.“ Když člověk na tu dobu zpětně vzpomíná, jsou to úsměvné historky.

Jak se přístup lidí k fotbalu mění?
Dřív to bylo úplně jinak. Lidi skončili v práci a šlo se na fotbal. Na vesnici byl fotbal jediná zábava, proto se hrál v každé obci, což se rapidně mění. Teď i ve větších městech je složité složit jedenáctku, navíc hodně klubů na vesnicích zaniklo, což mě opravdu mrzí.

Napadá vás nějaký příklad?
Ano. Není to sice úplná vesnice, ale o to více mě mrzí, že se fotbal nehraje ve Vysokém Veselí, které má téměř tisícovku obyvatel. Obec má navíc nový sportovní areál, je to škoda. Fotbal by se tam rozhodně hrát měl.

Čím si vysvětlujete, že fotbalistů ubývá?
Myslím, že těch lákadel je moc. Děti se rozmělní mezi více sportů. Je smutné, že není tolik mladých fotbalistů na okrese.

Na závěr pozitivní vzpomínku.
Pamatuji si, když hrály o postup do I. B třídy Libáň s Kopidlnem. Okresní svátek fotbalu, na stadion přišlo asi 700 lidí, vyhecované utkání. Pískal to ligový rozhodčí Pavlín „Paša“ Jirků, dobře, že jsme ho tenkrát přivedli, protože zápas byl těžký na zvládnutí, emoce plály velice. Váš předchůdce pan Petráček mě požádal jestli bych udělal ze zápasu report, takže jsem do Libáně jel na kole, zpátky v Jičíně jsem byl v pul osmé a s „Pepem“ jsme to mrskali přímo do stroje, aby článek vyšel druhý den. To byla 90. léta.