Společenský stan v základním táboře připomíná vojenský štáb, vůdci expedice neustále konzultují více či méně nepřesné předpovědi. Všechny mají společné jen jedno, žádná z nich nepředpovídá periodu slunečného počasí delší než tři dny, a to je pro vylezení jakékoli cesty na K2 tragicky málo. „Kdokoli z nás potřebuje minimálně čtyři až pět dní stabilního, dobrého počasí v kuse, aby se mohl pokusit atakovat ty nejvyšší partie hory a ještě stihl sestoupit z těch nejohroženějších míst,“ dodává Libor Uher.

Situace pod K2

V základním táboře, který je v nadmořské výšce 5200 metrů položen na jedné z morén, je nyní několik expedic a jednotlivců, kteří se snaží o zdolání vrcholu. Každý tým volí pro výstup mezi dvěma variantami. Česenův pilíř, který zvolila i česká expedice, je strmější, má více skalního lezení, ale je méně lavinově nebezpečná a má bližší nástup ze základního tábora. Tuto cestu lezou naši borci s americkou osmičlennou skupinou a osamoceným Francouzem, který má k dispozici dva výškové nosiče.

Alternativní variantu Abruziho žebrem zvolil mohutný dvanáctičlenný tým Rusů, druhá americká expedice a také osm Korejců. Ti přijeli z pokusu o Everest zaklimatizováni a o zdolání K2 se pokoušejí s kyslíkem, což je řadí do zcela jiné kategorie. Zbytek horolezců na Abruziho žebru jsou buď jednotlivci, nebo dvojice, které zásadně neovlivňují dění na žebru. „V podstatě se neúčastní jakékoli těžké práce, budování plošin pro stany, prorážení cesty čerstvým sněhem nebo masivního fixování. „My je pracovně označujeme jako “hnidy“, které cizopasí na velkých skupinách a vezou se v jejich stínu,“ říká s nelibostí Libor Uher.

Mimo klasické debaty proběhlo v základním táboře velké setkání vůdců expedic. Horolezci mluvili o jednotném postupu, jehož výsledkem by bylo seskupení co největšího počtu lezců na rameni hory. Důvod je jasný, střídat se v prorážení společné cesty hlubokým sněhem na vrchol.