Zdroj: DeníkSkleněné foukané perličky z Poniklé na Semilsku jsou zapsány na seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva mezinárodní organizace UNESCO. Česko mělo v tomto seznamu do prosince letošního roku doposud šest záznamů – slovácký verbuňk, masopustní obchůzky a masky na Hlinecku, sokolnictví, jízdy králů na jihovýchodě republiky, česko-slovenské loutkářství a modrotisk.

Šťastná sedmička připadla firmě Rautis z Poniklé. Ta přitom ještě před dvaceti lety bojovala o přežití. „Začali jsme se orientovat na malé odběratele. Pracovali jsme od rána do noci. Byla to doba, kdy jsme nevěděli, jestli ještě zítra firma poběží,“ líčí v rozhovoru jednatel společnosti Rautis Marek Kulhavý. Zápis na seznam UNESCO považuje za satisfakci, zároveň je to podle něj šance pro celý kraj.

Marek Kulhavý dovedl perličky z Poniklé až na kraj světa. Za kahan si sedne i dnes.Zdroj: rautis.czDnes jsou vaše výrobky zapsány v seznamu UNESCO. Ale dříve nebylo tak veselo, je to tak?
Firmou jsem se začal zabývat na přelomu tisíciletí. Byla to tvrdá doba. Přišlo 11. září 2001, teroristé zaútočili na mrakodrapy v New Yorku. Amerika se zavřela a firmě, kterou vedl můj táta, ze dne na den skončil odbyt na tomto velice důležitém trhu. Vždyť jsme tam vyváželi skoro devadesát procent výroby. V té době v Česku naše ozdoby znala jen starší generace, na tuzemský trh šel jen zlomek naší produkce, drtivá většina směřovala do USA. Firma se začala sypat jak domeček z karet. Měl jsem do té doby jiné zájmy a práci, ale když jsem viděl, co se děje, šel jsem pomoct.

Sklářská firma Rautis z Poniklé uspěla v zápisu do seznamu UNESCO.
Sklářská firma z Libereckého kraje uspěla. Perličky z Poniklé jsou v UNESCO

To jsme na začátku 21. století, historie sklářství a skleněných perliček z Poniklé je ale mnohem bohatější…
Vyrostli jsme na podhoubí firmy, kterou vybudoval rod Hornů. V roce 1902 ji založil Stanislav Horna, po něm ji převzal syn Otto, který výrobu rozvinul do tehdy netušených rozměrů. V roce 1948 jim vše komunisti ukradli. V tom příběhu jsou kapitoly, ze kterých mrazí. Rodina chtěla, aby jim z konfiskovaného majetku vyjmuli rodinný dům. Pan Horna napsal úřadům, že psací stroj značky Minerva patří jeho mamince. Všechno jim vzali. Za komunistů celá rodinná firma spadla pod taktéž zestátněné Železnobrodské sklo. Podnik upadal, nikoho nezajímala historie, výroba klesala. Po sametové revoluci a výběrovém řízení se stal můj otec ředitelem ponikelského podniku. Měl firmu znovu osamostatnit a připravit na privatizaci. Společnost se rozdělila na několik a táta jednu koupil. Tak vznikla firma Rautis.

A co dědici rodiny Hornů?
Samozřejmě, to se muselo vypořádat, bez toho by nic nebylo. Na naší firmě zbylo vypořádání rodinného domu Hornových. Tehdy žila už jen snacha pana Horny, která v domě, než odešla do domu s pečovatelskou službou, dál bydlela. Bohužel se nedožila toho, že se výrobky, které její rodina prodávala po celém světě, dočkaly pocty v podobě zápisu na seznam UNESCO.

Když se dnes člověk rozhlédne po vaší výrobě, nestačí se divit, jak jste firmu znovu „nakopli“… Co jste udělali pro její oživení?
Když padla Amerika, museli jsme zcela změnit obraz firmy. Do té doby Rautis jen vyráběl, odbyt byl na exportních firmách. Byl to takový koloběh. V lednu a únoru veletrhy nabraly zakázky a rozdaly je po firmách. A samozřejmě tlačily na cenu, takže firmy vyráběly na hranici ziskovosti a prodělku. Vyráběli jsme výrobek, za který jsme dostali padesát korun, ale lepili jsme na ně visačku s cenou třiatřicet dolarů. Pak přišly teroristické útoky, padl Jablonex a nebyla ani ta padesátikoruna. Dnes už systém exportních firem v podstatě nefunguje. Museli jsme něco dělat. Založili jsme svůj obchod, šli jsme na internet, začali jsme se orientovat na malé odběratele. Pracovali jsme od rána do noci. Byla to doba, kdy jsme nevěděli, jestli ještě zítra firma poběží. Když jsem říkal, že Amerika dělala devadesát procent odbytu, dnes je situace úplně jiná. Drtivou většinu výroků prodáváme u nás v Česku. Vyvážíme do Německa, Rakouska, Švýcarska.

Nanynky.
Liberecký kraj propaguje místní tvůrce, chce jim pomoci

Jak vznikla snaha o zapsání na seznam UNESCO?
Po několika letech jsme dostali firmu z červených čísel, ale žádná hitparáda. Tak jsme si s manželkou řekli, že potřebujeme nějaké další mety. Že jsme jediní na světě, co třeba UNESCO? Začali jsme se o to zajímat, ale zjistili jsme, že to je úplně mimo naše možnosti. Po několika letech si nás všiml pan Michal Beneš, člen komise pro vstup do organizace UNESCO. Paní Jakouběová, ředitelka Muzea Českého ráje v Turnově, se na jeho popud spojila s dalšími odborníky, a ti začali dávat dohromady dokumenty o výrobě perliček, abychom se dostali na seznam nehmotného kulturního dědictví Libereckého kraje. Pak se rok, dva připravovaly dokumenty na zapsání do republikového seznamu. Pak se teprve mohla zpracovávat dokumentace pro UNESCO. V roce 2018 zasedla mezinárodní komise UNESCO a neschválila nás. Nicméně nás nezamítli, což by se stalo jednou a pak už nikdy více, díky lidem z našeho Ministerstva kultury. Ti vyjednali, že máme dva roky na doplnění dalších dokumentů a důkazů. Před letošními Vánoci to tam padlo.

Co zápis na seznam UNESCO pro firmu Rautis znamená?
Když pominu to, že jsme na to hrdí, pyšní, že to bereme jako satisfakci za zlé časy, tak je potřeba se na to podívat v širším kontextu. Rautis je součástí zdejší sklářské a bižuterní komunity, která náš kraj utváří už stovky let. Pro celý kraj je důležité, že jsme se na seznam dostali. Že se sem obrátí oči z celého světa.

Co bylo nejdůležitější, že jste se na seznam dostali?
Důležité bylo, že se výroba nikdy zcela nepřerušila, že se technologie neztratila. Dodnes předvádíme návštěvníkům výrobu perliček tak, jak se vyráběly v osmnáctém století.