Vždy, když jsem vylezl na půdu (po našem na huro) našeho rodného domu na Moravě, který nechal postavit po první světové válce můj děda František s manželkou Ludmilou, nemohl jsem si nevšimnout jedné odložené věcičky. Mezi latěmi pod střešními taškami byl zastrčený srolovaný, a hlavně velmi zaprášený československý prapor. Jednou ho v období první republiky přinesl můj strýc a kmotr zároveň, kterému jsme doma říkali náš Frantik.

Spolu s tímto praporem mám v paměti uloženou vzpomínku na lípu, která stála u fameliantské kapličky vedle oploceného kamenného kříže. Jedna jeho větev čouhala nad silnicí, která vede kolem. A právě z této větve zcela osiřele visela dřevěná tyčka (po našem hulka) jako zbylé torzo dávno minulé události.

Od pamětníků jsem se dozvěděl, proč tam jen tak „civí“. Koncem 2. světové války zde na tu větev totiž místní nadšenci z radosti, že válečným útrapám bude konec, zavěsili československý prapor.

Vlastivědný spisovatel Jaroslav Pinkava o tom ve své publikaci Pod vrchem Lavičná, která se zrodila z mého osobního podnětu, uvádí:

„Tehdy počátkem května roku 1945 nedočkaví osadníci Nového Dvora už předčasně pověsili u kaple náš prapor. Tu se od Šubířova objevila skupina prchajících německých vojáků, vyšší šarže či SS, prapor byl rychle sňat, a aby vojáci co nejdříve zmizeli, zavedl je jeden místní občan znalý němčiny daleko odtud směrem na Cetkovice a Boskovice a čekalo se na vojáky sovětské.“

Jak mi sdělil můj otec, odstranění vlajky bylo právě z jeho popudu, neboť prchající Němce sám zpozoroval. V návaznosti na hrůzy, které nacisté provedli ještě pár dní před koncem války v nedalekém Javoříčku, Vranové Lhotě či jinde, si totiž uvědomil, že může být zle.

Naštěstí se zanedlouho v naší malé osadě, která je součástí malohanácké obce Jaroměřice u Jevíčka, objevili sovětští vojáci. Ale to už hrůzostrašná válka oficiálně skončila a tehdejší májové dny byly o to krásnější. Děda František mi vyprávěl, jak jeden sovětský voják uviděl u nás budík a velmi si ho přál. Když mu ho dali, strčil si ho do batohu a mašíroval s ostatními dál ve směru k Háji. Jenže milý budík začal najednou zvonit. Překvapený voják nevěda, oč jde, urychleně sundal ze zad batoh a začal do něho střílet…

Pavel Kyselák