Do mateřské i tzv. národní školy jsme chodili do nejbližší vesnice, kterou je Úsobrno. Školka byla tenkráte umístěna v obecní budově mezi fotbalovým hřištěm a tehdejší dřevěnou sokolovnou. Vzpomínám si, jak nám zdravotně postižený Frantik Žáčků nosil z místního obchodu mléko. Byl menší postavy, přívětivý a vlídný chlapík, a tak jsme ho jako děcka měli velice rádi.

Po absolvování mateřské školy jsme následně postoupili do školy základní, která sídlila v budově vedle kostela. Výuka zde probíhala v rámci první až čtvrté třídy prvního stupně základní školy s tím, že většinou byly dva ročníky spojeny do jedné třídy.

Charitní dům IV. na nároží Riegrovy a Vrchlického ulice v Poličce.
Nosné konstrukce byly v kritickém stavu. Nyní je vše na jedničku s hvězdičkou

Je nasnadě, že jsme měli nejraději takové dny či chvíle, kdy jsme se nemuseli učit. Mezi takové vzácné školní okamžiky vždy patřil i Mezinárodní den dětí, který připadá na první červen každého roku. Tento pro nás sváteční den jsme strávili na exkurzi v místních sklárnách, kde pracovali mnozí naši rodiče nebo příbuzní a známí. Nejdříve jsme se zaujetím sledovali namáhavou práci sklářů, kteří na dvou pecích pomocí píšťaly ručně foukali sklo. Také jsme nahlédli do tzv. pekla, tedy do míst pod pánvemi s rozžhavenou sklovinou, kde si skláři na podzim sušili ovoce.

Hlavním bodem návštěvy pro nás ovšem bylo připravené občerstvení. Obvykle jsme každý dostali párek, zákusek a limonádu. A navíc jsme si s sebou odnesli i nějakou tu sklinko, která se právě vyráběla například tzv. baroša. Nejvíce se nám ale líbily malé flakonky na voňavku v podobě trpaslíků či různých panáčků. Ještě jich mám několik doma a i dnes zaujmou moji tříletou vnučku. Jak vzpomněla milá spolužačka Hana, některý ze sklářů je dokonce i barevně obarvoval.

Polička zve na novou naučnou stezku.
Víte, co je barbakán a že se na Synském rybníku jezdívala plochá dráha?

Na závěr příjemné exkurze jsme navštívili brusírnu, tzv. šléfirnu, kde kdysi pracoval i můj děda Josef. V té době tam zrovna brousili tzv. prsní odsávače, které měly tvar podobný kuželu. Jenže my jsme nevěděli, co to je.

Zvědavě jsem se tehdy zeptal paní Helebrandové, maminky spolužáka Zdeňka, cože to vlastně brousí. S potutelným úsměvem mně odpověděla: „Zeptej se doma mamy.“

P.S. Na exkurze do úsobrnské sklárny jsme také chodili jako žáci základní školy v Jaroměřicích, a to v rámci výuky chemie.

Pavel Kyselák,

člen Obce spisovatelů ČR