Ale hlavně v tento den slaví ti, co mají v rodném listě v rubrice křestního jména uvedeno: Josef. A je úplně jedno, zda mu blízcí a známí říkají Pepa, Pepík, Pepíček, Pepánek, Pepča, Jožka, Jožin, Joža, Jozífek, Jožan, Pepek, Pepan, Pepíno, Pepin…
I když procentní zastoupení tohoto křestního jména mezi žijícími muži v ČR má sestupnou tendenci, Pepíků je mezi námi stále dost.
Mezi ně patřil i můj děda Josef Kalandra. A jak mi vyprávěl bývalý starosta Herman Ošlejšek, když byl ještě kluk, v den svatého Josefa mu jeho táta vždy říkával: „Hermane, honem, vezmi harmoniku a jdeme za Josefem, vždyť má dneska svátek.“
A protože děda byl veselá kopa a měl rád společnost, tak se radoval, že starousedlíci za ním opět přišli. Vždyť se narodil v poslední den v roce 1899. A tak jako vzpomínku na milého dědu jsem sepsal pár veršíků:
Na svatého Josefa
míří do kalendáře trefa.
Můj děda Josef
chystá jarní osev.
Má ale slavný svátek,
a tak je trochu zmatek.
Herman bere harmoniku
a zastane živou muziku.
Přátelé se sejdou,
co se do světnice vejdou.
Děda je veselá kopa,
proto k němu vedla stopa.
Narodil se na Silvestra,
o rok dřív než jeho sestra.
V posledním silvestrovském dni
v předposledním roce 19. století.
Jó, vážení a milí, toto letí.
Pavel Kyselák