Slovo dalo slovo a my se rozhodli, že zajdeme za děvčaty na internát v Javorníku. Nutno ovšem podotknout, že žákovské osazenstvo školy bylo převážně dívčí, a tak my chlapci ze vzdálenějších koutů okresního města jsme museli hledat ubytování v soukromí, a tudíž jsme si říkali: „Privátníci“.

Pánové Zdeněk a jeho excelence školník se nabídli, že pojedou na kolech jako předvoj před námi a ohlásí tak návštěvu celé naší bandy, aby to nebylo jen tak „kách“.

Domluveno, stvrzeno přípitkem. My pěšáci, jsme dopili, zaplatili útratu a vyrazili vpřed směr obec Javorník. Poněkud znaveni jsme dorazili k dívčímu internátu, zvoníme a zvoníme… Vyšla pobledlá paní vychovatelka s výmluvným výrazem na tváři, cože se to vlastně děje, že přichází taková neřízená tlupa.

No my jsme byli ještě vyděšenější, neb jsme předpokládali, že po předchozím ohlášení budeme vítáni. A tak jsme se překvapené paní vychovatelky ptali, kdeže jsou pánové Zdeněk a školník, kteří svatosvatě přísahali, že nás ohlásí. Paní vychovatelka jen suše odpověděla, že nikdo ze jmenovaných pánů k nim nedorazil.

Nu, což. Jak se říká: Host do domu, Bůh do domu. Chvíli jsme poseděli, poklábosili se spolužačkami u šálku čaje a vydali jsme se zpátky do našich mládeneckých příbytků.

Ráno přicházíme ke škole, kde bylo seřadiště k prvomájovému průvodu. Na dvorku školy náhle zhlédneme oba pány – průzkumníky. Zdeněk měl nové slušivé sako, pan školník byl vyfešákovaný jako svatební svědek. Na sobě měl „kostelové“ šaty, bílou košili a barevnou kravatu – zkrátka fešák k pomyšlení. Starostlivá manželka mu ještě kartáčem přejela límec saka, aby bylo vše tip top.

No jo, díváme se, jak se díváme na jeho usměvavou tvář, kterou měl ovšem z jedné lícní strany mírně podřenou se zaschlou krvavou stopou.

A tak se ho ptáme: „Cože se to stalo?“ On se jen pousmál a šibalsky nám říká: „Kluci, to je jenom prvomájový lišej.“

Pánové si totiž, než vyjeli směr Javorník, aby ohlásili naši příchozí delegaci, dali u školníků ještě krapku na posilněnou, a teprve poté nastartovali své zánovní bicykly a vyrazili. No jo, jak jinak jejich spanilá jízda mohla skončit než v příkopě, kde navíc ještě usnuli. Tenkráte probíhal známý cyklistický sportovní podnik „Závod míru“. Nejvíce etap tehdy vyhrával Polák

s příjmením Szozda. A tak našemu milému Zdeňkovi, amatérskému cyklistovi, jsme od té doby neřekli jinak než „Šozda“.

Tož taková jest historka, prastará jak Metuzalém, z našeho středoškolského života, v největším moravském městě v Čechách – ve Svitavách. Bože můj, už je tomu rovných padesát let!

Bohužel, na mnohé aktéry naší předmájové sešlosti mohu už jen vzpomínat: Na Alenku, Zdeňka, Jena Krpálka, školníka Jeníka, Vaška Rambouska, Karla Konečného…