Když dvojice post-hudba vydávala před dvěma lety debutové LP Není se na co těšit, byla její estetika stále pevně ukotvena ve starých indie kořenech, skladbách psaných primárně s kytarou nebo klavírem a textech o vztazích, odcizení a “obyčejném lidském smutku”. Teď, s blížícím se výročím pandemického “roku nula”, se okolní svět radikálně změnil, a o zvuku post-hudby na novince Svět na konci roku nula by se dalo říct totéž.

Ačkoliv jsou základem dvanácti skladeb stále popové melodie a refrény, produkce a texty najednou prozkoumávají hlubiny rychle se šířícího chaosu. Svitavský hudebník Dominik Zezula a producent Tomáš Havlen na nahrávce pracovali přes zimu a také v užším spojení než kdy dříve, což se odráží jak na chladném zvuku alba, tak výrazně větším žánrovém záběru.

Popové balady a taneční kompozice si tak na desce Svět na konci roku nula podávají ruce s vlivy trapu, experimentální elektroniky i noise rocku, přičemž se všech 12 skladeb vejde stopáží mezi dvě a čtyři minuty.

Tematicky se post-hudba věnuje změnám, frustracím a nejistotám, které s sebou přinášel život během “roku nula”; nové skladby ale vzdávají hold i konkrétním vzorům, jako jsou projekty Martina Tvrdého (Ememvoodoopöká, Bonus), radikální trance Lorenza Senniho či současný industriální rap. Akustických nástrojů je tentokrát na albu naprosté minimum.

„Loni na jaře jsme se shodli, že na aktuální situaci reagovat nijak nebudeme, že nová deska by měla spíš osobní výpovědí než reflexí okolního světa,“ říká Zezula. „Brzo nám ale došlo, že v této realitě nejde o dvě oddělené věci. Rok nula se na životech všech podepsal tak výrazně, že každá osobní zkušenost je nutně spjatá s pandemií, protože svět prostě najednou funguje jinak.“ Post-hudba vystoupila v loňském roce na poličském festivalu Colour Meeting.

Album Svět na konci roku nula vyšlo v pondělí 1. března. Je k dispozici například na Bandcamp účtu skupiny.

Anna Mašátová