V letošním roce hnedle tři rodáci z této dědiny slaví požehnanou kulatou osmdesátku: František Vašíček, Antonín Pohl a Miloš Kalandra. Narodili se tedy v předposlední rok druhé světové války.

O posledním z jmenovaných uvedu svoji vzpomínku.

Rázovitou postavičkou omladiny naší dědiny Nový Dvůr byl Miloš. Byl o pár let starší než já. Ve své knize Bráchova krapalice jsem se o něm již zmínil ve stati POHL, pohl.

Určitou dobu totiž u nás fungoval „malý cyklistický oddíl“. Měl sice jen dva členy, kterými byli Miloš Kalandru a Tonda Pólu. Jeden měl červeného favorita a druhý modrého. Fungoval ovšem jen krátce, a to v čase, než oba kluci odešli na vojnu.

Než vyjeli do blízkého i vzdálenějšího okolí, volával od kapličky Miloš na Tondu: „Pohl, pohl!“ Šlo o Milošovu slovní hříčku k urychlení nástupu jeho kolegy. Tondovo příjmení se totiž v návaznosti na němčinu spisovně píše Pohl, ale čte se Pól. Navíc v naší rodné malohanáčtině se písmeno „o“ ještě trochu více protahuje na Póól… No a k uvedenému příjmení přidal jen formu minulého času slovesa pohnout…

Jak mi napsal zasloužilý Fameleant Tonda Pólu, on svoje kolo prodal ještě před vojnou. Miloš si svoji favoritku ale ponechal a dlouhá léta – vlastně až do důchodu na ní jezdil do práce čili do fachy, jak sám říkával. Jednoho dne mu ji však ukradli! Holt po letech se jeho závodnička stala cenným historickým a sběratelským předmětem!

Miloše od malička zajímala elektrika. Jako malý kluk vylezl doma na střechu a natahoval tam kabel. No jo, jenže cesta zpátky už byla pro něho neschůdná, a tak ho dolů museli sundávat chlapi z dědiny.

Už jako jinoch opravoval lidem rádia, televize – jakmile něco nefungovalo, šlo se zkrátka za Milošem. Nám mladším říkával Richardi, tak se totiž jmenoval jeho příbuzný v Úsobrně.

Elektrikářem se také vyučil a do vojny pracoval v Sandriku (posléze Toner) v Moravské Třebové. Ráno brzy vstával. První autobus ze Šubířova do Moravské Třebové přijížděl na křižovatku před Jaroměřicemi U Kříže před půl pátou ráno, a tak chodíval večer brzy spát.

Také hodně cvičil. Měl doma činky, které jsme si od něho půjčovali. Na revanš jsem mu nosil jahody. U jejich domku vysadil jako kluk topol. Za mnoho let, kdy topol se hnal k nebesům, ho nakonec musel skácet. Další jeho sportovní zálibou byl stolní tenis. Dlouhá léta reprezentoval tenisový oddíl v Moravské Třebové. Hrál zde také Tonda Slaný – můj spolužák ze střední školy.

Jednou nám Miloš přinesl velkou železnou kouli. A s tou jsme hráli na zaháněnou na silnici. Tenkráte ještě nebyl tak velký provoz, a tak naše silnice III. třídy nám sloužila jako bojové kolbiště. K nástrojům na zastavení hozené koule jsem měli různé desky, fošny i drobné trámky. Ve výhodě byla horní strana, neboť silnice se od Pazdírkových svažuje dolů. Byly to ukrutné boje a třísky ze dřeva jen lítaly.

Po vojně se Miloš oženil a odstěhoval se do Moravské Třebové a do jeho „fachy“ to měl jen kousek. Ve fabrice, která vyráběla zejména jídelní příbory, pracoval až do odchodu do důchodu.

A dnes už tento fameleantské mladík za pár dnů oslaví požehnanou osmdesátku.

Pavel Kyselák, člen Obce spisovatelů ČR