Vzpomínky na oslavy tohoto mezinárodního svátku nemusí být zrovna jen veselé. Ostatně jeho kořeny spadají do roku 1908 na počest stávky newyorských švadlen…

Ještě coby frekventanti mateřské školy a poté i v prvních třídách takzvané školy národní v Úsobrně jsme vystřihovali a malovali různá srdíčka pro maminky či podobné upomínky. Vzpomínám si, že jsme jako žáci třetí třídy nesli jedno takové papírové barevné přáníčko manželce pana řídícího Adolfa Ramacha. S dětinským chichotáním jsme slezli ze schodů a zamířili jsme ke dveřím služebního bytu v přízemí školy. Ve chvíli, kdy nám smutná paní Ramachová otevřela dveře, jsme náhle zvážněli – před pár dny totiž náš pan řídící odešel navěky.

V šesté třídě už v Jaroměřicích jsme hned po ránu vyrazili do místního zahradnictví pana Trbuška, kde jsme vybírali dárek z nádherně rozkvetlých bramboříků, hyacintů a dalších hrnkových květin, které měl pan zahradník připravené. Jenže jako na potvoru ten den byl po ránu takový mráz, že než jsme kytku donesli do školy a posléze domů, tak nám postupně uvadla.

Zdá se, že v současné době tento svátek opět ožívá. Jak mi sdělila ochotná paní květinářka, z podobných svátků má stále „navrch“ svátek žen, a to před Valentýnem či znovuzrozeným Dnem matek.

Pavel Kyselák