V průběhu válečného konfliktu se pak radarové přístroje postupně staly nejen pomyslnýma očima pozemní protivzdušné obrany, ale díky postupující miniaturizaci a rozvoji elektroniky také našly své uplatnění na palubách lodí, ponorek a letadel téměř u všech ve válce bojujících stran. Propracovaný systém pozemních radarových stanic, propojený se spojovacími prostředky pro navádění denních i nočních stíhačů začalo po počátečním opojení vítězným Blitzkriegem a ztrátě strategické iniciativy budovat i nacistické Německo. První jím pokrytou oblastí byla samozřejmě západní Evropa, ke které se od roku 1943, po úspěšném spojeneckém vylodění v Itálii, připojila také Evropa jižní. Právě odsud totiž ke svým cílům ve střední Evropě vzlétaly těžké bombardéry americké 15. letecké armády. V posledním roce války pak byly tyto systémy Němci postupně rozvinuty také na území dnešní České republiky.
Popudem k jejich vytvoření přitom nebylo jen rostoucí ohrožení průmyslové a petrochemické výroby v tehdejším Protektorátu Čechy a Morava ze strany britského a amerického letectva. Strategické nálety bombardovacích svazů, čítajících stovky těžkých bombardovacích letounů vyžadovaly adekvátní obranná opatření, řízená vyššími štáby Luftwaffe z Berlína, Mnichova a Vídně. Důvodem pro vznik radarových stanic na našem území tak byla spíše blížící se porážka nacistického Německa, díky které se zároveň s přibližující se pozemní frontou zintenzivňovala také operační činnost sovětského letectva. Byť se dálkové letectvo tehdejší Rudé armády počtem a kvalitou svých strojů nemohlo rovnat strategickým leteckým silám západních spojenců, nemohli Němci jeho aktivitu ve svém vzdušném prostoru ponechat bez povšimnutí. Mimo jiné proto, že její součástí byly – kromě bombardování a vzdušného průzkumu – také lety za účelem vysazování skupin rozvědčíků a shozu zbraní a dalšího materiálu skrytě operujícím partyzánským skupinám. Jeden takovýto výsadek seskočil 22. února 1945 i u obce Pohledy na Svitavsku. Skupině deseti mužů, jejichž působení v týlu nepřítele bohužel shodou řady nepříznivých okolností trvalo jen velmi krátkou dobu přidělil štáb partyzánského hnutí v Kyjevě krycí název Komenský.

Na počátku září roku 1944 zahájil pod kódovým označením Birne – Y svou činnost rádiový zaměřovací bod v Brodku u Konice. Po kovových příhradových konstrukcích zaměřovačů, určených k navádění německých stíhacích letounů se na místě instalace dodnes dochovaly betonové patky. O několik desítek kilometrů severněji, na Vysoké Holi v Jeseníkách, vybudovala nacistická Todtova organizace postavení přehledového radiolokátoru Würzburg Riese. Zařízení s dosahem 75 kilometrů bylo uvedeno do provozu počátkem roku 1944. Tuto moderní techniku ovšem i v rámci Luftwaffe stále doplňovala tradiční síť pozemních vidových hlásek, jejichž telefony propojení pozorovatelé spoléhali při pozorování oblohy pouze na svůj sluch, dalekohledy posílený zrak a rozpoznávací tabulky. Oblast dnešního Svitavska patřila za války pod tzv. hlásný obvod Brno. Kontrolu vzdušného prostoru nad Svitavskem pak měla na starost trojice hlásek, z nichž jedna měla své stanoviště na letišti v Poličce, druhá na kótě (trigonometru) 476, ležící 3 kilometry severozápadně od Březové nad Svitavou a poslední v Opatově. Dle poválečných svědectví pamětníků přitom opatovská hláska pozorovala oblohu z dřevěné strážní věže.

Doposud popsaný, nákladně vybudovaný i v provozu udržovaný systém by ovšem neměl žádný význam bez svého hrotu – stíhacích letounů, které měl navádět. V průběhu listopadu, v souvislosti umístěním dvou nových stíhacích eskader Luftwaffe na letiště ve středních a východních Čechách, probíhala mezi Berlínem a Prahou intenzivní jednání o umístění štábu jim nadřízeného IX. leteckého sboru do okolí Litomyšle. Záměr však nakonec nebyl realizován kvůli nemožnosti napojit danou lokalitu na síť dálkových kabelů, zajišťujících přímé spojení mezi jednotlivými útvary německé branné moci. Štáb IX. leteckého sboru se tak nakonec usídlil v Praze.

Pozoruhodné události nad Svitavskem
Na přelomu ledna a února pak 1945 došlo nad Svitavskem ke dvěma pozoruhodným událostem, spojeným s provozem německých nočních stíhacích strojů. Jejich výskyt, porovnáme-li jej s jinými typy letadel, přitom nebyl na obloze nad Protektorátem a přilehlou částí tehdejší tzv. Sudetské župy zase tak úplně obvyklý.
Ve středu 31. ledna 1945 za večerního soumraku vyrušil obyvatele obce Vranová Lhota hluk leteckých motorů. Ty záhy umlkly poté, co letoun narazil do země v lese Plánivá, asi 1,3 kilometru jihozápadně od obce Stará Roveň. Vzhledem k požáru, který záhy zachvátil trosky stroje a způsobil i výbuchy v letadle vezené munice, trvalo četníkům, kteří se záhy dostavili na místo dopadu, nějakou dobu i to, než vůbec stanovili státní příslušnost havarovaného stroje. Stanovit konkrétní typ letadla, který u Staré Rovně v poslední lednový den posledního válečného roku havaroval, se podařilo teprve nedávno tzv. leteckým archeologům. Fragmenty, které se jim podařilo s pomocí detektorů vyzvednout z měkké lesní půdy, určily stroj jako dvoumotorový těžký stíhací letoun Messerschmitt Bf 110G. Doposud neobjasněný však zůstává osud dvoučlenné osádky, jejichž osobní věci byly nalezeny nedaleko trosek. Jeden z internetových pramenů dokonce uvádí, že se oba letci, kteří měli být rakouské národnosti při havárii zachránili a následně se přidali k v oblasti operujícím partyzánům.

Jisté naopak je, že o dva dny později, v pátek 2. února 1945 nad ránem se pod vrchlíky padáků na zmrzlou protektorátní půdu nedaleko Jiříkova u Litomyšle šťastně snesla jiná trojice mužů v leteckých kombinézách německé Luftwaffe. Strojem, který museli nouzově opustit pro poruchu motoru, byl těžký noční stíhací Junkers Ju 88G-6, náležející k 4. letce noční stíhací eskadry NJG 100. Posádku zkušeného nočního stíhače s jedním sestřelem nadporučíka Georga Patznera dále tvořili vrchní svobodníci Minor a Kretzmann. K bojovému letu nad Slezsko odstartovali z pražské Ruzyně.

Pavel Petr