Jak název Kongo vznikl, jsem tenkráte bohužel nevěděl. Byla to taková celkem běžná restaurace třetí cenové skupiny. Ve přední místnosti byl „šentyš“ a sedávali tam hlavně pivní skauti. Ve druhé místnosti, mírně ukryté, se spíše podávalo jídlo. Tenkráte se náš oblíbený hostinec nacházel přímo vedle hlavního tahu na Brno či na Litomyšl a Prahu. Stavovali se zde hojně i šoféři včetně osádky. Mohli zde také přespat, neboť nad občerstvovacím prostorem byly hotelové pokoje.

A právě ve druhé místnosti jsme jakožto místní študáci měli doslova svůj systematizovaný stůl. Oba číšníci nás již velmi dobře znali. Zejména Jára – když nás viděl, aniž by se nás ptal, co si dáme, vzápětí nám donesl smažený sýr, mně kofolu a Vencovi pivo. Občas s námi chodil i kamarád a spolusedící z předposlední lavice třetí řady Tonda, kterému jsem platil oběd jakožto můj revanš za jeho dobré svačiny, se kterými se se mnou kamarádsky dělil.

Jednou jsem byl přítomen až úsměvné scénky. V kuchyni byla na kontrole – nevím přesně s jakým zaměřením mladá paní jménem Maruška. Při letmém pohledu na ni, jsem usoudil, že je to hodná ženská (navíc skoro až tzv. puťka), a tedy není zrovna ten zcela správný kontrolní typ. Vedle ní u stolu seděl číšník Jára.

Před červenající a mírně nervózní Maruškou stálo kafíčko a panáček ženského pití. A z tašky pod stolem čouhala štangle salámu.

Patrně do zápisu uvedla nějaký nález, a tak milý číšník Jára s ní sehrával přemlouvací komedii, aby od toho upustila a přivřela tak oči.

Prosebně se na ní usmíval a hladil ji po levé paži a holt se snažil, jak se snažil. Zda Maruška obměkla, to žel nevím, ale tuto drobnou scénku starou bratru padesát let, si pamatuji dodnes, a hlavně si ji připomínám, když jedu kolem, ale zejména při návštěvě uvedeného města, kdy záměrně přejdu od školy pozdravit naši milou hospůdku – námi zvanou Kongo.

P.S.
Až teprve po mnoha letech jsem pátral, jak vlastně vznikla přezdívka svitavského Národního domu. Díky Mgr. Radoslavu Fikejzovi – historikovi města Svitavy, jsem se to konečně dověděl.

Obratem mi mimo jiné napsal: „Lidový název „Kongo“ je reminiscencí na občanskou válku v této africké zemi v šedesátých letech 20. století. Tehdy došlo v hostinci k incidentu, který boje v Kongu silně připomínal. Zkrátka, štamgasti se porvali na zábavě. Národní dům dodnes žije, ale časy jej mění.“

Pavel Kyselák, člen Obce spisovatelů ČR