Laďa - Ladislav Krupička - pocházel z Úsobrna z početné rodiny Krupičků, a zároveň byl švagrem mého otce. Můj strýc Frantik se totiž oženil s Laďovou sestrou, které se v naší rodině říkalo Mařa. Navíc strýc Frantik byl můj kmotr nebo jak jsme říkávali kmocháček. Laďa se v mládí vyučil v Moravské Třebové řeznickému řemeslu. Nicméně většinu svého pracovní života strávil „na uhlí“. Jezdil totiž jako závozník s huťalou (tak jsme říkávali největšímu nákladnímu autu dopravní flotily ve sklárnách) z úsobrnské sklárny na jevíčské nádraží zejména pro uhlí. Tenkráte sklená huť „jela“ na uhlí. Na své řemeslo však Laďa nezapomněl. Zejména v zimě o sobotách a nedělích jezdil porážet dobře vykrmené domácí pašíky venkovských hospodářů. K nám jezdíval dlouhá léta. Pokaždé to byl již zavedený rituál.

Zdroj: Pavel Kyselák

Ráno hned po šesté, když byla ještě venku tma, dorazil na svém „pincku“, se kterým jezdíval z Cetkovic do huti v Úsobrně. Zasedl u nás za kuchyňský stůl, naše mama mu podala čaj, kápla tam trochu naší domácí slivovice a k tomu přidala čerstvě upečenou bábovku. Chvíli jsme s mistrem poklábosili, Laďa dojedl, dopil, vstal a zavelel k nástupu: „Chlapi, jdeme na to.“

Svoji bezvadnou a poctivou práci ukončil kolem čtvrté hodiny odpoledne, chvíli se ještě posadil, sbalil si verkcajk a šel ke svému dopravnímu prostředku. Vždycky jsme ho ovšem s bráchou museli rozžduchávat, protože mu nefungoval startér.

Zdroj: Pavel Kyselák

Jednoho zimního večera (jako vždy předtím) naši říkají: „Musíme zajet za Laďó „zakázat“ zabijačku.“ Přijeli jsme do Cetkovic, vstoupili jsme do domku, kde milý Laďa bydlel se svojí rodinou. K našemu velkému překvapení ležel v posteli, bledý, vyhublý… A v tu chvíli mi došlo, že takové jitrničky, které dělal Laďa Krupičků, už nikdy, nikdy neochutnám.

Pavel Kyselák