Podle jména si ho jako kuchaře ze Sklípku spojí málokdo, ovšem na jeho řepu s medem a mozzarellou chodí nejeden Litomyšlák. Řeč je o Danielu Flídrovi z Litomyšle.

close Daniel Flídr info Zdroj: Tereza Ryšanová zoom_in V hospodě se narodil a dodnes v ní tráví minimálně deset hodin denně. Má rád nekorektní humor a českou kuchyni.

„Vaření není taková věda, pokud je člověk poctivý, pokorný a nebojí se,“ tvrdí kuchař Daniel Flídr, který si pro zkušenosti dojel i do michelinské restaurace.

Kuchař bez rondonu. I tak se popisuje Daniel Flídr, který vaří v malé hospůdce ve Váchalově ulici v Litomyšli.

„Obědy jsem dělal asi šest let a už mě nebavilo vařit neustále ta samá jídla, hlídat si suroviny, aby se mi vešly do jedné ceny a předhánět se v Litomyšli o to, kdo má nejlepší holandský řízek,“ vysvětluje Daniel. A dodává, že právě takzvaný holanďan jde u litomyšlských strávníků nejvíc na dračku.

Příznivec Irska a punkové muziky pochází z Krkonoš a v podstatě se v hospodě narodil. Jeho rodiče totiž v Harrachově jednu restauraci vlastní. Možná právě proto nechtěli, aby se stal kuchařem.

„Táta znal několik kuchařů, kteří se uchlastali. Bál se, aby se mi to taky nestalo. Tak jsem si říkal, že to zkusím na place.“

Vystudoval hotelovou školu a společně se sestrou Eliškou zkusil práci číšníka v jedné pražské restauraci. Velmi brzy si ovšem uvědomil, že to není to pravé.

„Neuměl jsem mluvit s lidmi. Navíc jsem na place ani moc dobře nevypadal a neuměl se vhodně chovat,“ vzpomíná Daniel.

Velká zkušenost

V pětadvaceti se přestěhoval s celou rodinou do Litomyšle. Našel si oblíbenou hospodu a později jako stálý štamgast zjistil, že jsou její provozovatelé ochotni mu půjčit kuchyni. Začal u nich vařit.

⋌Po nějaké době přišel další pražský zážitek. Kamarád pracující v restauraci Alcron, která se tenkrát mohla chlubit Michelinskou hvězdou, mu u nich domluvil práci. „Zavolal mi s tím, že se můžu přijet podívat, jak se vaří doopravdy. Nenaučil jsem se tam ani tak vařit jako spíše ten jejich přístup,“ vzpomíná Daniel.

Vše se točí kolem absolutní preciznosti.

„Lidé se nestarají sami o sebe, nezajímá je, kolik tam stráví času. Hlavně se snaží doladit všechna jídla k dokonalosti. Já tam hlavně krájel petržel, kostil křepelky, koukal a učil se,“ dodává kuchař.

I tak se ovšem po čase vrátil do Litomyšle. Když byl jeho sestře Elišce nabídnut provoz tehdy literární kavárny Na Sklípku, přidal se k ní a z podniku udělali společnými silami hospodu.

„Nejprve jsem si myslel, že budu dělat různé speciality, jako jsou dražší masa a podobně. Pak jsem ovšem zjistil, že mě hodně baví omáčky a celkově česká kuchyně. Dříve jsem si recepty i sám vymýšlel, teď už se je ale snažím hlavně doladit,“ popisuje svůj přístup Daniel.

Soustředí se hlavně na českou kuchyni, někdy sáhne po receptech z Polska nebo Ukrajiny. Taky rád experimentuje. To má ale i své nevýhody.

„Lidi to zajímá, rádi si o tom čtou, povídají, ale málokdo si to dá. Když už se ale nějaký odvážlivec najde, obvykle ho to příjemně překvapí,“ tvrdí Flídr.

I tak se ovšem soustředí převážně na klasiku, obzvlášť hrdý je na svoje omáčky. „Nerad ale vařím těstoviny a rýži. Nebaví mě a vím, že to v Itálii nebo i sto metrů od nás udělají určitě lépe. Mám rád, když dostanu celé zvíře a můžu si z něj chvíli vařit. To mě fakt baví, “ uzavírá.

Tereza Ryšanová