Mikoláš v našé dědině
Kdež sem bel eště malé kluk, tak každé boži rok za mnó chodival svaté Mikoláš aji s čertem. Přeznám se, že sem z něho mival decke velkó obavo, a tak sem si honem chestal básničko, abech vod něho něco pěknyho dostal. Čertovi s pózňákem e s řetazem v rokách sem sleboval hore dole, že ož bodo hodné a bodo poslóchat mamo, abe mě sebó nevodnesl do pekla. Teho černyho e rohatyho s pekelnym smradem mně decke moja mama přepominala, kdekoli sem zlobil.
Kdež ož sem bel vo trocho větši, tak za mnó chodil jiné Mikoláš a já sem podle jeho střevico poznal, že to néni ten pravé Mikoláš, ale Fanóch Vašičku vod sósedu a čerta mo dělal muj vo šest let starši brácha. A belo po Mikolášovi. Jak sem se pozdivá dověděl, nédřiv Mikoláše dělal muj tata. V dědově pokojo sem pak našil na vrcho jeho harmare masko aji s dlóhéma biléma fósama…
Dež ož sme bele velci fagani, tak sme droženo v čele se svatym Mikolášem e s čertem aji s andělem ož dělale same a chodivale sme do chalop, kde měle mali děcka. Ja, bať, tenkrát v šedesátech letech minolyho stoleti nás vérostku lital po návse celé cancór. Naparáděni sme chodile po dědině a krákale: „Mikoláš stratil plášť a Mikolanda take.“
Jednó nás napadlo, že po vodslóženi mikolášskéch povinnosti navštivime e štamgaste v mistni hospodě. Névic sme se libile Dominovi Krupičkovi ze sósedniho Hosobrna. Bel to staré mládenec, keré žel ho své matke a většeno svyho volnyho časo trávil v našé putyce Ho Karla. Tenkrát nám poročel griotko. E hostinskymu Karlovi se to take zamlóvalo. Jednak měl kšeft a take vodjakževa tvrdil: „E děcka majó žizeň.“ S choťó sme dopile nasládlé likér, eště sme párkrát zarachotile pekelnym řetazem a šle sme spátke na dědino.
Chvilo sme s darebnó radosťó hulákale a pokřekovale na návse ho kaplečke, že nás belo slešet až na Šobiřově. Ale jakmile sme se pomalo šórale k našemo domo, hotichle sme sténě rychlo, jako kdež zmizi pára nad vařicim kastrólem.
P.S. Dodnes mám schovanou pohlednici od bratrance Milana z Brna, kterou mně poslal před svátkem svatého Mikuláše. Na jednu stranu namaloval krásného čerta i s vidlemi a na druhou stranu vepsal:
Pro mě doba tuze zlá,
píšu jednou do roka.
Vybírám si jen svým milým,
k této prosincové chvíli.
Přeji hodnou nadílku
ty můj milý andílku.
Tvůj čert.
Pavel Kyselák