Je pravdou, že na zahradě děti roušky neměly, na procházce už ano. Jenže za plotem nikdo nebyl, chalupáři z Hradce museli být doma. Slunko svítilo, začaly kvést petrklíče i plicníky, podléšky i sedmikrásky. Žádný chalupář se sekačkou. Ptáci cvrlikali o stošest. A kde se vzali, přiletěli motýli. Ne jeden či dva. První teltlý des se dali počítat na desítky a po dvou dnech i na stovky. Bělásek, žluťásek, modrásek, babočky a otakárci. Dokonce i Píďalka zelenopláštík. Dokonce i mlok skvrnitý! Mé srdce zaplesalo - hle jak si moudrá příroda poradila s milovníky anglických trávníků! Není blbá. Poslala nám virus. Mnula jsem si v duchu ruce, že letos nebude žádný holokaust na bezobratlé, že se možná i zvedne jejich stav.

Ouha!

Jak zbytečná je předčasná radost. Soused chalupář viděl z oken svého panelového bytu rostoucí trávu a nezaváhal. Kopl do motoru a dostavil se. Přesně v sobotu v 8 hodin ráno jsem zaslechla neklamný a protivný zvuk sekačky a hned i ucítila neklamný smrad z motoru. Zklamaně jsem zavírala okno a hle co vidí oko moje - neměl roušku a vítr foukal od něj k nám.

Vnoučci právě na zahradě pomáhali čistit střešní tašky. A to bez roušek. Syn roušku měl, protože snacha dělá v supermarketu a člověk neví jestli něco nechytí… Motýli se vyděsili a odlétli, ptáci zmlkli, bohužel slunko nezašlo, a děti jsem zahnala dom pro roušky.

Máváním jsem se snažila upoutat pozornost souseda. Asi po deseti minutách se mi to povedlo.

"Ahoj sousede," huhlám z pod roušky (dvojité a vyžehlené, doma vlastnorůčo ušité), "prosím, nemůžeš si vzít taky roušku, fouká z tvého směru a ty tu tam zakašleš a já nechci, by kluci něco chytli".

Jo, to jsem si naběhla. Podíval se na mne okem krhavým a prohlásil, že je naprosto zdravý a ke kašli ho nutí ta sekačka.

"Sice fajn, chápu, ale přece, jsem babička, děti mám na sarosti a babičky jsou většinou na svá vnoučata háklivá. Copak by ti to udělalo?" snažím se jemně vetřít do jeho zodpovědnosti, vždyť i on je otec dvou předškolních dětí. Jo, to jsem si naběhla:

"Roušku mám mít jen na veřejnosti a teď jsem na své vlastní zahradě a tudíž ji mít nemusím! Stejně je to na h…o, psali to na netu!" svíral sekačku a vypadalo to, že s ním nehnu. "Což tak trochu logiky?" říká mé vnitřní já: "Chápu, plot je plot, leč ten náš plaňkový a dřevěný a 1,5m vysoký toho se ten virus nelekne. Nebo mne chceš říci, že virus přiletí k plotu a tam se disciplinovaně obrátí a poletí k tobě zpět? Sice o virech mám malé znalosti, leč s určitostí mohu předpokládat, že zrovna tato zábrana je pro něj naprosté nic. Navic si myslím, že tvůj virus by nikdy nepochopil, že má zůstat pouze na tvé zahradě a že za plot nesmí."

Zpracoval to rychle: "Roušku jen na veřejnosti a teď jsem na svoji zahradě, tak si ji nevezmu!" Má nálada klesla na bod mrazu a soused se stal nepřítelem, namachrovaným mačem a vůbec.....má láska k vnukům zavelela:

"Pokud je mi známo, máš opuštět bydliště jen k nezbytným úkonům a nejsi ni na nákupu, v lékárně, u doktora, na úřadě, pohřbu či za nemohoucími příbuznými, tudíž vlastně pácháš trestný čin a ohrožuješ své spoluobčany!"

Chvíli bylo ticho a pak prohlásil, že si teda pro ni jde. A pointa? Ve svém Deníku jste psali, že na zahradě mít roušku nemusím. V dnešních zprávách byla informace, že rouška je na nic, pokud člověk není nakažen. Bezva. A jak dotyčný pozná, že nebyl nakažen např. před hodinou? A mimochodem, jste si opravdu jisti, že virus zůstává na oplocené zahradě? Pokud ano - navrhuji - nač nosit roušky! Stačí omotat si kolem sebe pletivo pro králíky! Dřevěný se špatně nosí. Roušek je málo a pletiva je dost. Plot je plot a za něj se virus nedostane!

P.S. Nyní jsem si uvědomila, že je železářký obchod asi uzavřen. Nevadí… Můžeme vzít útokem králíkarny.

Eva Kodymová