Nestačila jsem se divit, co krásného a historického máme téměř u pusy – Lačnov je součástí Svitav od 1. ledna 1960. Autor sám v úvodu napsal, že to není kronika, ale sbírka některých historických událostí, příběhů a vzpomínek na dobu minulou. Je zde řada informací o Lačnovu, které zatím nebyly nikde publikovány. Můžeme se zde dočíst o obecních symbolech, starých lačnovských kronikách, jsou tam i mapy vojenského mapování z 18. století. Seznámíme se s lačnovskou přírodou, i spisovatelka Tereza Nováková se o tomto kraji zmiňuje, ale především je to historie samostatné obce, která se rozvíjela a žila bohatým kulturním a společenským životem. Významné postavení zde měli dobrovolní hasiči či divadelníci a také tělovýchovné spolky, obyvatelé české i německé národnosti žili až do třicátých let minulého století společně a bez problémů.

Po druhé světové válce se obec osídlovala, někteří se zde zdrželi jen krátce, někteří zůstali a stali se součástí novodobé historie.

V kronice jsou seznamy obyvatel i s čísly domů, řada fotografií z doby minulé i té téměř současné. Z každého řádku je patrné, že byla psána s láskou a hrdostí na to, že autor žije v Lačnově.

A na závěr jedno malé postesknutí. Jak už jsem zmínila, od ledna 1960 je Lačnov součástí Svitav. Mojmír Fadrný k tomu poznamenal: „1. ledna 1960 bylo slavnostně vyhlášeno nové územní uspořádání republiky a ve Svitavách také vznik nového velkého okresu a připojení obcí Moravský Lačnov a Čtyřicet Lánů k městu. Městský národní výbor ve Svitavách kooptoval 6 lačnovských zastupitelů do rady města a slíbil, že některá jednání, která se budou týkat Lačnova, se uskuteční přímo na výjezdních zasedáních v Lačnově. To skutečně nějaký čas takto fungovalo. Brzy se však také ukázalo, že město preferuje rozvoj vnitřního města a nové předměstí Svitavy - Lačnov je spíše na okraji zájmu. Postupně začal v Lačnově upadat i společenský život a dříve samostatná vesnice, která si rozhodovala o svém rozvoji, se stala pouhou městskou částí.“

A já bych mohla pokračovat (jako zastupitelka), co práce dalo prosadit, aby se opravila zadní cesta, kolik roků jsme bojovali za chodník v Lačnově, dnes tady není ani obchod nebo restaurace a přitom v minulosti zde bylo hospod až sedm. Na Lačnov se zapomíná a je to škoda. Snad toto výročí přiměje vedení města k zamyšlení, co by mohlo pro tuto část, která k nám patří, udělat.

O kroniku je velký zájem, určitě bude brzy rozebrána, nekupují si ji jen Lačnováci, ale Svitaváci a další, kteří v Lačnově žili nebo zde mají příbuzné. A tak bylo naprosto samozřejmé, že slavnostní křest proběhl u příležitosti rozsvícení vánočního stromu v Lačnově 30. listopadu. Bylo zde neskutečné množství lidí, součástí bylo pochopitelně také podepisování, vytvořila se obrovská fronta, protože každý z přítomných chtěl nejen publikaci, ale také podpis autora.

A Mojmír Fadrný podepisoval a podepisoval, přitom vyprávěl své zážitky, na otázku, jak sbíral materiály, odpověděl, že chodil dům od domu, někde ho vyslechli, půjčili, co měli, v několika případech prý ho také vyhodili, ale tím se nedal odradit a výsledkem je dílo, které se velice hodí i jako hodnotný vánoční dárek.

Libor Zelinka spolu s manželkou Libuší se nemalou měrou zasloužili o vydání knihy. Ve svém vystoupení Libor Zelinka, jako jeden z patronů, prohlásil, že patrony knihy jsou všichni Lačnováci, kteří jsou pyšní na to, že mají svou historii písemně zaznamenanou. Stejně tak patří díky Spolku Moravský Lačnov pod vedením Pavly Oharkové za organizaci celé akce.

Svými výrobky se také pochlubily místní ženy, které v prostorách školy uspořádaly prodejní výstavu.

Lidmila Kružíková