Děti oslavily svůj svátek opravdu náležitě. Kdo by neznal pohádkový film Ať žijí duchové? A tak padla volba nás pořadatelů na toto téma. Pak už nezbývalo než žadonit o odpoledne bez deště, až nás bylo vyslyšeno.

Když se všichni, děti od maličkých po větší, mamky, taťkové, babičky a dědové shromáždili u „rybníka“ u obecního úřadu, pohádka začíná. Po silnici k obecnímu úřadu se rozjíždí… Co jiného by to mohlo být než legendární auto Hradní střela? Ano, z výfuku se mu kouří, vydává rány a kolem poskakují, tančí a tlačí ho „děti“ do rytmu písně Zavolejte stráže… Na křesle nahoře si jízdu viditelně užívá pan učitel.

Kam všichni míří? Samozřejmě k hradu. Rytíř Brtník s Leontýnkou už na ně čekají. Brtník dostává francovkové mazání na vrzavé klouby a děti s panem učitelem se radují, že hrad si už mohou nechat.

Jediné, co hradu viditelně chybí, je jeho střecha. Ale přicházející pan hajný dětem věnuje klády dřeva na trámy nové střechy. Prostě „hajný je lesa pán“…A jde se pracovat.

Aby šla práce rychleji, rytíř Brtník učiní kouzlo a volá další pomocníky – „Skřítkové, tesaři…“ A v tu chvíli se to tam hemží barevnými trpaslíky s obřím nářadím – pilou, lopatou, krumpáčem. Ale proč by se nepřipojili i přihlížející diváci, hlavně děti? Pan učitel je poprosil, aby taky ony pomohly s řemesly, která jsou potřeba při stavbě střechy.

Mají se vydat na cestu vesnicí a plnit úkoly a naučit se tak co nejvíc. Potom zase přijdou a společně hrad začnou opravovat. Tak se taky stalo. „Černá kronika“ se svým švagrem prodavačem Jouzou je vyslali po vsi.

Děti na stanovištích zatloukaly hřebíky, řezaly dřevo, stavěly hradní zeď, šroubovaly, učily se pokrývat střechu taškami. A nejen to, taky sázely stromky atd. Když vše splnily na cestě vesnicí, vrátily se. A k hradu již opět přijíždí s velkou parádou se svým doprovodem auto Hradní střela. Všichni se pouští do práce.

Aby to rytíř Brtník urychlil, udělal zase kouzlo. Hrad se zahalil dýmem, ozvaly se slavnostní fanfáry. A nad hradem se objevila červená střecha! Hurá!!! Pan učitel poděkoval dětem a vtom přibíhá prodavač Jouza, že přišly pribiňáky – „pramen zdraví z Posázaví“ – odměna za jejich snahu. A pohádky je konec… Den ale nekončí.

Je veselo - děti běhají na točenou zmrzlinu, řetízkový kolotoč se točí celé odpoledne a nezastavuje, fronta na malování dětských obličejů se tvoří až do podvečera, nafukovací šipky děti také baví.

Jako vždy skvělí hasiči všechny výborně krmili svými dobrotami. Hladové děti ocenily párek v rohlíku, dospělí si pochutnávali na kuřecím špízu, palačinkách atd. S přicházejícím večerem dětské písně vystřídala kytara a dospělí si mohli ještě posedět či zatancovat.

Co říci závěrem? Nejkrásnější odměnou pro nás organizátory a pořadatele je to, že přijdou ti, pro které vše vymýšlíme a připravujeme. S nadšením jsme i letos sledovali ten velký počet dětí, které se svými rodiči k nám na dětský den zase vrátili. A když se k tomu přidá radost, kterou vidíme na jejich tvářích, jsme i my velmi spokojení a šťastní. Copak asi vymyslíme těm dětem na příští rok? Že by…? (Nechte se překvapit.)

Jana Renzová