21. srpen a svatá věc.
Jednadvacátý srpen 1968 měl být pro mě coby šestnáctiletého kluka zcela obyčejný prázdninový den. Navíc ovšem s malým nádechem nostalgie, že velké prázdniny se pomalu ale jistě chýlí ke svému závěru. Ještě jsem dospával, když přiběhla mama s překvapivou a horkou zprávou, že jsme okupováni „spojeneckými“ vojsky. Rychle jsem vyskočil z postele a honem pustil televizi a rozhlas.
Otec měl dovolenou a řezal na dvoře dřevo. Jediné, co udělal, bylo, že si na chvíli odskočil a volal do garáží, aby chlapi doplnili do všech dopravních prostředků benzin nebo naftu, a ještě zajistili zásoby do kanystrů – z obavy, že pohonné hmoty mohou zakrátko dojít. Já jsem mu měl podávat dřevo na rozjetou hlučící cirkulárku, ale místo toho jsem doslova ležel u televize a hltal všechny horké zprávy.
Tehdy jsme byli napojeni na vysílač Kojál, kam bylo přepojeno brněnské studio tehdejší Československé televize. Odpoledne se již na silnici tvořily hloučky diskutujících vrstevníků. Vzájemně jsme si vyměňovali názory i přijaté čerstvé zprávy včetně různých hesel či říkaček, které se v souvislosti s okupací vynořovaly na veřejnosti. Pamatuji například nápis či vzkaz: Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil… Rovněž tak se postupně šířily různé zvěsti a báchorky, jako například: když sovětská vojska obsadila Košice a vojáci uviděli vysoké paneláky, tak se prý domnívali, že jsou v Americe… Někdo zase přinesl žhavou novinu, že chlapi někde u Olomouce popadli autogen a jednomu ruskému tanku uřezali hlaveň…
Druhý den svolal tajemník tehdejšího národního výboru občany do místní hospody U Šustrů a pronesl k nám řeč. Abychom zachovali klid a nedopouštěli se vůči okupačním vojskům jakýchkoliv nežádoucích projevů a odporu. Svůj závažný a k pořádku nabádající proslov dokreslil skutečností, že v Brně na Kraví hoře jsou zakopána sovětská vojska a v případě odporu či dalších nepokojů jsou schopna rozstřílet celé Brno. Můj starší brácha v té době jezdil u silnic s trambusem. Když byla vyhlášena generální stávka, tak v rámci celostátního protestu stiskl klakson tak, že jeho pronikavý zvuk bylo slyšet široko daleko.
Nicméně svůj tichý protest projevoval každý z nás po svém. Sousedka, která měla dámské kolo ruské výroby, nenávistně a v rozčilení strhla štítek umístěný pod řídítky, na němž bylo napsáno: Sdělano v SSSR. Já jsem dostal předtím dárek od sovětské vrstevnice z Kaliningradu, se kterou jsem si jako pionýr dopisoval, a to kosmonauta z umělé hmoty ve velikosti větší panenky. Na čele skafandru měl napsáno: SSSR. Naštval jsem se a ten nápis jsem prostě vyškrabal. S tímto milým a nevinným kosmonautem si děcka ještě dlouhá léta poté hrála jako s panenkou…
Následující dny jezdili do naší dědiny kolportéři z Jevíčka a vozili nám plakáty a další tiskoviny, jejichž texty tuto násilnou agresi vojsk Varšavského paktu odsuzovaly. V té době jsme měli před naším domem dřevěný deskový plot, na kterém jsem dovezené plakáty pravidelně obměňoval. Místní holič zvaný Rudyn zase poslouchal maďarské rádio. Byl totiž na vojně poblíž slovensko-maďarských hranic, kde pochytil hovorovou maďarštinu. Dramatické srpnové chvíle pomalu ubíhaly, až nastal den prvního září a s ním i zahájení nového školního roku. Hned druhý den jsme měli první hodinu ruského jazyka, který nás začala vyučovat nová paní profesorka, čerstvá absolventka pedagogické fakulty. Zároveň s ní přišel do třídy i zástupce ředitele školy a pronesl k nám vzhledem k uplynulým událostem doslova kázání. Nabádal nás, abychom nezatracovali ruský jazyk, aby se neopakovala stejná chyba jako po roce 1945, kdy výuka německého jazyka byla jaksi na indexu.
Zatímco cestáři čistili zamalované směrové značky, vyrazila naše třída jednoho zářijového dne na podzimní výstavu Flora Olomouc. Přímo ve městě projížděl kolem našeho zájezdového autobusu náklaďák s ruskými vojáky na korbě. Jeden náš spolužák, který seděl na zadních sedadlech, nelenil a čelně před nimi si zaťukal na čelo. V tu chvíli na nás jeden voják s výhružným výrazem ve tváři zamířil svůj samopal. Rázem jsme byli z podobných gest a úsměšků plně vyléčeni!
Vzpomínám si také, jak můj bratranec Milan z Brna měl na svém zánovním magnetofonu značky Uran nahraný připravovaný rozhlasový Silvestr, který se stejně nakonec neodvysílal. Na nahrávce byla například příhodná skladba s textem: Běž domů, Ivane, čeká tě Nataša, tady tě holky nemilujou… Nahraná skladba byla navíc „podbarvena“ štěkotem výstřelů ze samopalu. Ještě dnes mám doma schovanou tzv. Bílou knihu. Koncem srpna její výtisky shazovali z útrob ruské helikoptéry nedaleko Moravské Třebové. Její text uváděl lámanou češtinou ospravedlnění vpádu vojsk Varšavské smlouvy na naše území. Kniha začíná větou: Socialismus je svatá věc…
P. S. Nutno ovšem lakonicky dodat, že naši malou, ale hrdou dědinu Nový Dvůr u Jevíčka spojenecká vojska nikdy neobsadila! Můj dovětek: I když hlavní dění se odehrávalo v Praze, i u nás na moravském venkově - v cípu současného Pardubického kraje - nám tato událost nebyla lhostejná.
Pavel Kyselák
