Kliknutím zvětšíteJezero Natron je dlouhé 58 kilometrů, široké v průměru 15 kilometrů a na severu zasahuje svým cípem do sousední Keni. Je velmi mělké, jeho hloubka dosahuje od půl do maximálně tří metrů. Pozornost poutá nejen svojí barvou, která je až krvavě rudá, ale i množstvím soli, jejíž ostré krystaly vytvářejí na hladině krusty, podobné ledovým krám.
Že voda v jezeře mění živé tvory na kámen podobně, jako to uměla svým smrtícím pohledem Medůza z řeckých pověstí, sice pravda není, ale zaplavat byste si v ní rozhodně nechtěli.
Její největší zvláštností totiž je, že dokáže uhynulé ptáky a zvířata díky svému složení s vysokým obsahem soli a sody dokonale „mumifikovat“, takže vápenatí a když vyschnou, vypadají opravdu jako zkamenělé sochy.
Vidět bylo každé peříčko
V roce 2013 fotograf divoké zvěře Nick Brandt nafotil v okolí jezera Natron právě takové, děsivě vyhlížející pozůstatky mumifikovaných uhynulých zvířat, na nichž byl zachován každý detail, a vzbudil tím obrovskou pozornost.
Podle webu iflscience.com není známo, zda zvířata z Brandtových fotografií zemřela přirozenou smrtí a poté spadla do vody, nebo jejich smrt způsobil zrcadlový efekt povrchu hladiny, který letící zvířata může dezorientovat a někdy způsobí, že se zřítí do jezera. Co ale známé je, že za ojedinělým složením vody v jezeře stojí sopka Ol Doinyo Lengai. Natrokarbonátová láva z jejího kráteru změnila pH v jezeře na silně zásadité, takže by voda popálila oči i kůži většiny zvířat a tomu, kdo by v ní zůstal dlouho, by způsobila smrt.
„V blízkosti jezera už došlo k několika haváriím helikoptér. Jedna postihla v roce 2007 skupinu fotografů divoké zvěře, kteří doufali, že získají záběry plameňáků, když jejich vrtulník spadl do jezera a rozbil se na kusy. Kameraman Sydney Ben Herbertson listu The Sydney Morning Herald popsal, jak ho voda pálila do očí a bylo zřejmé, že se mohli vzhledem k vysokým teplotám za půl hodiny dehydratovat. Herbertson a jeho posádka přežili díky místnímu kmeni Masajů, kteří je s pomocí provizorních nosítek vynesli z vody,“ uvedl web iflscience.com.
Plameňáci mají tvrdou, šupinatou kůži, která je chrání před slanou vodou. Na březích jezera Natron tak našli svůj ideální domov. „Plameňáci se nemusí potýkat s žádnými predátory a živí se řasami a sinicemi. Filtrují sůl přes žlázy v hlavě a dokážou si poradit s opařením. Obvykle se drží v chladnějších oblastech, ale pokud musí, mohou se brodit i v horké vodě. Jejich kůže je dostatečně pevná, aby zabránila popálení,“ informuje server explorersweb.com.
Kromě plameňáků malých se v menší míře v okolí jezera páří i o něco větší plameňáci růžoví.
Červenou barvu způsobují sinice
Slanost jezera vítají halofilní mikroorganismy zvané sinice, které k přežití potřebují fotosyntézu. Sinice nesou různé pigmenty. V jezeře Natron barví jejich pigment vodu nápadně červeně.
V jezeře dokáže žít i několik druhů ryb, bezobratlých a řas. V o něco méně slané vodě poblíž břehu mohou podle webu tanzania-specialist.com přežít i tilapie, které patří mezi cichlidy. V blízkosti jezera lze kromě plameňáků spatřit i desítky tisíc dalších ptáků, díky čemuž je jezero Natron hlavním cílem milovníků ptactva v Africe.
Sopka Gelai s výškou 2 942 metrů nad mořem je dominantou vulkanické krajiny, která je současně významným archeologickým nalezištěm. Těsně na západ od jezera Natron v Peninj archeologové objevili mandibulu – téměř dokonale zachovanou fosilní hominidní čelist, obsahující kompletní sadu dospělých zubů. „Vzorek byl přiřazen k Australopithecus boisei,“ uvádí web britannica.com.
11
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
