Psalo se pondělí 8. července 1968. Léto bylo horké počasím, ale taky politikou. Neshody mezi Československem a ostatními zeměmi tehdejší Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem nabývaly na obrátkách. A jen málokdo tušil, co přijde 21. srpna 1968. Jenomže, pokud jste rodič třináctileté, jinak svědomité a poslušné dcery, která se navzdory přibývajícímu večeru pořád nevrací z koupaliště, vykašlete se na politiku a začnete se po holce shánět! Matky pohřešovaných dívek nejprve obešly místní omladinu. Výsledek byl znepokojivý: Janu ani Jarmilu dnes odpoledne nikdo na koupališti neviděl…

Pracovníci místního oddělení Veřejné bezpečnosti se zachovali profesionálně, možná až příliš profesionálně: odmítli - prozatím - vyhlásit pátrací akci jenom proto, že si dvě puberťačky protáhly večerku. Zkušenosti policistům napovídaly, že většina podobných „zmizení“ končí pokorným návratem s výmluvami, slzami, možná i nějakou tou úhonou na panenském pelu. To přece každý ví, že teplé noci kladou dívčí poctivosti všelijaké nástrahy… Jenomže tohle byl, dvojnásob bohužel, jiný případ!

Po desáté hodině večerní začala neoficiální pátrací akce. Logicky se zaměřila na jedinou cestu, která z Jinonic ke koupališti vedla: tedy kolem hřbitova dolů, kolem polí, ovocného sadu a lesíku zvaného Punčocha, do skalnatého Prokopského údolí. „Prohledávali jsme všechna křoví a tmavá místa cestou k lesu, ale marně,“ vypověděl později jeden ze svědků. „Janin bratr už zklamaně říkal, že tu holky nejsou, to bychom je přece museli vidět, a že půjdeme domů. V duchu jsem s ním souhlasil, ale Janin táta řekl, že se podivá ještě kolem křoví u Punčochy a vzdálil se od nás.“ Svědek si posvítil baterkou na hodinky. Bylo čtvrt po jedenácté večerní.

Najednou ke skupině dolehl hrozný křik Janina otce. „Ježíšmarjá, jsou tu obě! Leží tady a jsou zabitý!“ Když ostatní doběhli, nešťastný otec klečel na zemi u těla své dcery, rval rukama zoufalstvím trávu a křičel: „Chudinka moje malá!“

Pokračování v pondělí ve Svitavském deníku (8. října).