Přitom v červenci roku 1971 se 33letá Marie ničím od běžné populace nelišila. Jako 22letá se provdala, za čtyři roky porodila dceru Haničku, v roce 1968 bylo manželství rozvedeno. V roce 1970 se Marie provdala znovu, tentokrát prý šťastně.
O rok později nastoupil její manžel jako vedoucí motorestu. Marie, teď už Julínková, se ujala funkce účtující servírky. Byla pracovitá a hostů se sjíždělo čím dál víc.

S jídlem rychle rostla chuť

Slibně se navyšující obrat přiměl Julínka a dalšího účtujícího číšníka Rašku k důvěrné diskusi, zda odvádět zřizovateli všechnu tržbu, jestli to vůbec někdo pozná. Začali v malém - a čtyřtisícové měsíční manko skutečně nikoho nevzrušilo.

Časem ale částka vzrostla na 10 000 korun měsíčně! V průběhu roku 1972 zjistila Marie manko, které už nešlo jen tak kamuflovat. Na její varování nebrali ovšem Julínek ani Raška ohled a krátili tržby dál. Proč se Marie nepostavila na odpor? Jak by to asi mohlo dopadnout? Vyhazovem z motorestu? Trestním stíháním jejím i manžela? Rozpadem jinak pěkného vztahu?

A tak Marie zatla zuby a dál zalepovala trhliny v praskající hrázi: při běžných revizích si pomáhala zatajovaním některých faktur, či naopak vystavováním falešných. Zatím pokaždé uspěla, ale manko rostlo dál a víc!

Výhra ve sportce moc nepomohla

Jako by se na Marii naposledy usmálo štěstí: vyhrála ve sportce 26 000 korun, což tenkrát znamenalo velice slušnou sumičku. Trochu manko umazala, ale bylo to pořád málo, hrozně málo. Kdyby jí aspoň manžel s Raškou věřili, jak je situace zlá!

Jak už to bývá, osudná rána přišla z nečekané strany: 27.6. 1974 se do motorestu vloupal neznámý lupič. Neukradl mnoho, sotva za šest tisíc, ale znamenalo to inventuru. Manko ve výši 130 000 Kč vykázala Julínková jako peníze na cestě. Prošlo jí to, ale od té chvíle ztratila nad účetnictvím přehled. Bylo jí jasno, že okamžik, kdy spadne klec, může jenom oddálit čím dál dětinštějšími triky.

Nervozita se pochopitelně projevila i na její psychice. Nemohla starostmi spát, stále plakala, začala uvažovat o sebevraždě…

Dne 18. března 1975 vybojovala poslední vítězství. Nejdřív lhala na ředitelství tak přesvědčivě, že všechny uchlácholila, ustála i následnou inventuru dík několika eskamotérským kouskům s fakturami.

To už ale nebyl úsměv, jen škleb osudu, který ví, jak si svou oběť vychutnat… Myšlenka na sebevraždu se uhnízdila v Mariině hlavě s neodvratnou silou. Ale co s dcerou, co s milovanou Haničkou?

Pokračování ve středu