Většina lidí si právem ťuká na čelo a možná i vytrčí prostředník. Jak mohla v mnohonásobné krizi hodiny a hodiny blokovat sněmovnu taková prkotina, jakou je změna volby členů rad české televize a rozhlasu. Normální občan žádného radního nikdy neviděl ani po tom netouží. Chová lehké a často oprávněné podezření, že taková místa zaujímají přátelé a známí politiků.

Sněmovní ústní řež se dá vysvětlit jen tím, že politici jsou veřejnoprávními médii, zejména však televizí doslova posedlí. Všichni se tam chtějí předvést, derou se do debat, někdy i zavánějících bulvárem. Překřikují se a spílají si.

Kateřina Perknerová
Nejen přijímačky jsou brzdou vzdělání

Ale hlavně jsou skálopevně přesvědčeni, že jim televize ukrutně ubližuje a hatí plány. To je občas pravda, jako v případě onoho nešťastného rozhovoru s prezidentským kandidátem Andrejem Babišem. Většinou je to však paranoidní iluze. Strany se přesto snaží získat na televizi maximální vliv, ačkoli to nikdy veřejně neřeknou.

Podobná hysterie ovšem převládá ve zpravodajství a publicistice ČT. Většina osazenstva se živí zaručenými historkami o různých politických spiknutích. Také mají někdy pravdu, většinou však nikoli.

Rady mají jen dvě důležité pravomoci.

Mohou volit a případně odvolat ředitele televize a rozhlasu. Ten je jinak takřka neomezeným pánem, a ani hospodaření mu nemohou radní přímo kontrolovat. A jejich zmocněncům ukáže jen to, co sám chce. Když je ředitel šikovný, chodí za ním ti, kdo by nad ním měli dohlížet, jako psíci.

Změna kultury? Kdepak

Volba generálního ředitele ČT se blíží a ve sněmovně roste nervozita. Pětikoalice loni prosadila v rozporu se zvyklostmi, nepsanými pravidly a slušností veřejnou volbu několika nových členů rady. Opozice ji právem kritizovala, že tam takto dosazuje „své“ lidi.

A nyní ji také oprávněně podezírala. Vládní strany mají přece v Senátu zdrcující většinu. Jestliže ten teď bude volit třetinu rad, je nabíledni, jak to dopadne.

Luboš Palata
Rozsudek není o pocitech. Jasné důkazy v kauze Kuciak proti Kočnerovi asi chybí

Nakonec byl uzavřen politický handl a návrh prošel. Kdyby nebylo oné výše zmíněné posedlosti, bylo by to správné. Senátoři méně podléhají stranickým sekretariátům. Nevyžívají se tolik v předvádění politických svalů jako poslanci. Mohli by být tedy při volbě spravedlivější a vybírat spíše osobnosti a odborníky než přítelíčky a kývače. V našich podmínkách to ale pro normálnější vztah politické třídy a veřejnoprávních médií nestačí.

Ideální by bylo, kdyby nad nimi neměli žádnou moc nebo je mohli ovlivnit jen částečně, jako je tomu v Německu. Ještě důležitější než způsob volby je ale změna kultury. Kdyby vymizelo ono nepřirozené napětí a podezřívavost mezi politiky a televizí, vše by se vyřešilo. To se ale v nejbližších desetiletích nestane.