Narodil jsem se v roce 1963. Jako pětiletý kluk pamatuji pohnutou atmosféru srpna 1968 v pražských ulicích, pamatuji projíždějící obrněné transportéry, lidi pokoušející se diskutovat s okupanty a samozřejmě také fronty na jídlo.

Martin Vopěnka
je spisovatel a nakladatel

Začátkem roku 1969 otec vystoupil z KSČ, kam podle mého názoru nikdy neměl vstoupit. Jeho kariéra světově uznávaného matematika skončila – nesměl pak už nikam vyjet. U nás doma jsme nenáviděli tuzemské normalizátory, stejně jako všechny Rusy. Nejvíc pak sovětský hokejový tým. Když jej kdokoli porazil, jásali jsme. Líbilo se nám ale i to, když dostali přes hubu. Nebo když diváci křičeli: „Bijte je! Bijte je!“ To jsme brali skoro jako vzpouru.

Historik Michal Stehlík
Paměť války

Ruští turisté, kteří se procházeli šedivou normalizační Prahou, v nás budili opovržení a posměch. Přáli jsme jim, aby zabloudili, zmokli, aby ztratili zavazadla… Všechny Rusy jsme házeli do jednoho pytle kolektivní viny.

Teprve když jsem se v životě vydal vlastní cestou a když železná opona padla, začal jsem na Rusy nahlížet jako na jednotlivé lidské bytosti. Stále ještě bylo na chování mnoha z nich hodně nedobrého, povýšeného nebo směšného, avšak naučil jsem se dát každému šanci; soudit až podle toho, jaký je člověk. Pamatuji si na dojetí jednoho takového, který se mne chatrnou angličtinou zeptal na cestu, a já mu odpověděl rusky. Tušil, že se pohybuje v ne právě přátelském prostředí, a bál se přihlásit ke své národnosti.

Michaela Marksová
Pomoc Ukrajincům? Určitě, ale našim rodinám také

Myslím, že léta demokracie nakonec většinu z nás naučila nesoudit kolektivně. Tedy ani Rusy. Byli jsme schopni ocenit i jejich dobré stránky – zejména přínos pro světovou kulturu a vědu. A s tímhle je teď konec…

Zdroj: Deník

Od Rusů se vracíme zpátky k Rusákům, a co je nejhorší, tentokrát jsou Rusové kolektivní vině blíže než kdy dříve. V roce 1968 k nám přijeli zmatení, dezorientovaní vojáci, kteří při nejlepší vůli neměli šanci ověřit si informace a zjistit pravdu. Takovou omluvenku současný ruský národ nemá. Jakkoli státní média v ruském veřejném prostoru převažovala, každý si mohl najít cestu k nezávislým informacím. Každý mohl vidět, jak jsou nepohodlní novináři omezováni, někdy i likvidováni. Jak jsou likvidováni předáci opozice, jak jsou zatýkáni demonstranti…

Jestliže dnešní ruský národ stojí více než z 80 procent za svým zrůdným prezidentem, je to jeho kolektivní vina. Je to doklad náchylnosti k víře ve vlastní velikost, k víře v právo na území a životy druhých, k víře v dobrou roli diktátorů. Je to doklad náchylnosti k rezignaci na vlastní názor, k rezignaci na kritické myšlení, k rezignaci na osobní zodpovědnost.

Rozhovor s Danuší Nerudovou rektorkou Mendelovy univerzity Brno
Je dobře, že pomáháme, i když zchudneme

Chvíli se zdálo, že z Rusáků – obětí komunistické represe a propagandy – se stanou svobodní jednotlivci – Rusové. Místo toho tady máme osmdesátiprocentní masu Rusáků zatížených kolektivní vinou. Já osobně však vždy budu doufat, že Rus, se kterým se právě setkávám, patří k těm zbývajícím dvaceti procentům.

 Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.