Nebuďme hnusní na české televizní pohádky

Je to vánoční tradice. Miliony z nás usednou k televizním pohádkám, a většinou dopředu víme, že ta nová pohádka bude zase blbá. Díváme se na ni, ujídáme z plných mis a vzdycháme, že je opravdu tak blbá, jak jsme čekali. Pak voláme rodině nebo píšeme na sociální sítě: „Proč už se netočí tak skvělé pohádky jako kdysi?!“

Měli bychom si nalít čistého vína. Za socialismu vzniklo 845 televizních a filmových pohádek. Těch oblíbených je zlomek, za každou dekádu jedna nebo dvě. Druhým problémem je, že jsme byli mladí. Ta připomínka dětství se nedá ničím nahradit. A za třetí, české televizní pohádky jsou fenomén, který nemá ve světě obdoby.

Vánoce, Vánoce přicházejí…

Ne, že by se jinde nenatáčely pohádky, ale jde o modifikované původní lidovky jako Popelka, nebo vánoční příběhy či fantasy ve stylu Pána prstenů. Zatímco ty české jsou vlastně konverzační příběhy v kostýmech s neměnnými pravidly žánru. Když je česká pohádka moc inovativní, diváci ji nepřijmou. Když je moc tradiční, diváci říkají, že je nudná a nic nového nepřináší. 

Lidová kultura

Velké emoce letos budí pohádka Největší dar. Dalo by se říct, že je to valašská národní pohádka a většina Valachů, se kterými jsem mluvil, ji zbožňuje. Naproti tomu schytává nevybíravou kritiku. „Hlavně je ta pohádka naše,“ mává nad tím rukou moje valašská tchyně. „Copak mohou Pražáci pochopit vtip o tom, že kvůli jarním mrazům nebudou trnky?“

Předchozí režim úspěšně vymýtil řadu křesťanských tradic. Pohádky pak začaly tak trochu nahrazovat zvyky a historickou identitu. A tak je Největší dar kouskem valašské kultury, Princezna ze mlejna jihočeské a všechny televizní pohádky dohromady tvoří část identity celé české kultury. Není to kultura vysoká, ale kultura lidová. Ta, která podporuje rituály. Každý zvyk ale může zmizet, a je tedy dobré se zeptat, zda má česká pohádka budoucnost. 

Přibývá totiž lidí, kteří už tradiční pohádky nesledují ani nemají televizi. Vyrůstají mladí, pro něž jsou mystickými příběhy spíš Harry Potter nebo superhrdinské marvelovky. Ale i nové generace mají někde v duši naše české pohádky stále schované. Příběhy, které jsou předvídatelné, kde zlouni jsou jen nekňubové, kteří to mají spočítané od začátku, protože vždycky to dobře dopadne, a když někdo zamaká na svém osudu, dobře se mu povede. A vlastně i tomu, kdo pro to nic neudělá.

Chceme „prezidenta-ku“?

Třeba se u nás pohádky jednou přestanou točit. Ale taky možná nebude tak zle. Oceňovaná moderní pohádka Princezna zakletá v čase například porušuje pravidla žánru. Mojí ženě se líbí, že princezna je tu rázná, žádná „buchta“, která sedí na hradě a čeká, až ji někdo zachrání nebo si ji milostivě vezme. Mí synové oceňují, že je na konci pořádná bitva, což z našich pohádek neznají.

Připomínka štěstí

Pokud jste už pohádky zavrhli, vzpomeňte si na pocit, když jste je ještě měli rádi.

Zdroj: DeníkNěkdy v deseti letech jsem dostal vláčky a vzpomínám si, jak jsem v momentu jasnozřivosti posmutněl, protože mě napadlo, že až budu dospělý, už mě asi nebude bavit si s nimi hrát. No, nebaví. Ale kdykoli se dnes na vláčky dívám, vzpomenu si na to a na chvíli se mi pocit nenáročného štěstí vrátí.

Přiznejme si jedno, milí čtenáři. Televizní pohádka je tak trochu kýč. Původně patřila jen dětem, ale my dospělí jsme si ji přivlastnili. Nemůžeme na ni mít nároky jako na dospělácký svět. Nicméně v dobách minulých pohádka dobře sloužila jako příjemný útěk z reality a možná ji tak v nynější těžké době můžeme použít zase.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.