Kliknutím zvětšítePrvní pokusy o nějaké hlubší pochopení dramatického konce západní přítomnosti v Afghánistánu a převzetí země islámskými radikály z Tálibánu se nesouv duchu historizujících reminiscencí na osud sovětské invaze z 80. let minulého století a britského expedičního sboru v první anglo-afghánské válce 1842.
Obě situace spojuje romantická perspektiva Afghánistánu jako příkře členité, etnicky různorodé a kmenově fragmentované země, kde každý pokus o její ovládnutí je předem odsouzen k zániku. Britská a sovětská intervence je tak odsuzována spíše za pošetilost úmyslu se vůbec do země Afghánů vypravit než za neúspěch jejích snah, který byl dán předem.
Spravedlivá válka
Příčiny vpádu Západu do Afghánistánu v roce 2001 i jeho neslavného konce o dvacet let později je ale třeba hledat někde jinde. Zatímco britské dobrodružství bylo raným výrazem a sovětská invaze pozdním projevem tzv. Velké hry, v níž se imperiální mocnosti snažily zabezpečit periferie svých říší a zabránit jiným impériím v jejich ovládnutí, spojenecká invaze do Afghánistánu vedená Spojenými státy byla jednoznačně reakcí na vnější agresi, tj. brutální útok Al-Káidy na Spojené státy11. září 2001, vedený z Tálibánem ovládaného Afghánistánu.
Pokud je historikům známo, žádný úmysl, plán ani představa americké vojenské operace proti Afghánistánu do tohoto dne neexistovaly. Po 11. září se naopak stala nemyslitelnou představa, že by Spojené státy a jejich spojenci na teroristický útok vojensky nereagovaly. Proto také – na rozdíl od pozdější válkyv Iráku – se zásah USA v Afghánistánu těšil jednoznačné vnitropolitické i mezinárodní podpoře a proběhl za účasti spojeneckých sil pod vlajkou NATO.
V historicky krátké době také první část operace skončila jednoznačným úspěchem – vláda Tálibánu byla svržena, Al-Káida rozprášena a její vůdce zahnán do sousedního Pákistánu, kde se o deset let později dočkal spravedlivé odplaty.
Válka v Afghánistánu tak začala jako tzv. spravedlivá válka a skončila nedůstojným, chaotickým útěkem.V tomto ohledu se podobá jinému traumatu americké zahraniční politiky, válce vietnamské, která začala jako legitimní podpora amerického spojence proti komunistické agresi a skončila po deseti letech marné snahy udržet na nohou neoblíbenoua zkorumpovanou vláduv Saigonu scénami helikoptér startujících ze střechy amerického velvyslanectvía shazovaných z palub letadlových lodí.
V obou případech nebylo příčinou porážek vítězství partyzánů nad americkými silami na bojišti, nýbrž americký ústup z bojiště. Jak zdůrazňuje celá řada kritiků postupu Bidenovy administrativy včetně bývalého britského premiéra Blairaa bývalého velitele amerických silv Afghánistánu generála Petraeuse, za posledních osmnáct měsíců nepadl v Afghánistánu jediný americký nebo britský voják.
Až do června Tálibán neovládal jediné z 34 afghánských provinčních středisek. Situaci zajišťovalo kolem 8600 amerických a několik tisíc spojeneckých vojákůa systém letecké a technické podpory afghánským ozbrojeným silám. Nic nenasvědčovalo tomu, že by taková situace nebyla udržitelná dlouhodobě.
Petraeus a další přičítají americký debakl nedostatku strategické trpělivosti, tedy neschopnosti vést bez konečného vítězství vojenskou operaci dlouhodobě, za cenu značných nákladů a bez výrazné podpory veřejného mínění. Příklad americké vojenské přítomnosti v Koreji, pokračující téměř 70 let od uzavření příměří mezi oběma částmi poloostrova, přitom ukazuje, že i tak nejednoznačný a neuspokojivý výsledek války může vést ke stabilní situaci a postupnému zakořenění demokracie alespoň v jednéz jeho polovin.
Skok o staletí zpět
Američané se neumí smířits válkou, kterou nevyhrají. Tálibán na druhé straně čerpá ze staré maoistické poučky, že v asymetrické občanské válce vítězí ta z obou stran, která ji neprohraje. Stačí k tomu trocha strategické trpělivosti. Druhá strana se porazí sama.
Michael Žantovský
je ředitelem Knihovny Václava Havla a bývalým velvyslancem v Izraeli
Následky americké kapitulace jsou děsivější než kapitulace sama. S úplným odchodem Američané a spojenci ztratili jakýkoliv vliv na další vývoj v zemi. Existovaly přitom důvody, proč odchod zpomalit či podmínit dosažením úplného a trvalého příměří předpokládanéhov dohodě z Dohá z 29. února 2020, kterou s Tálibánem neprozíravě uzavřela Trumpova administrativa.
Tálibánci během chaotického odchodu Američanů ukořistili obrovské množství zbranía vojenského materiálu, které jim pomohou dosáhnout totální vlády nad zemí. Jejich závazný příslib, že neumožní teroristické útoky proti Spojeným státům a jejich spojencům ze svého území, bude nemožné kontrolovat či vynucovat jinak než vojensky.
Samotný Afghánistán se vrátí zpět o několik století. Ti, kdo nás opíjí rohlíkemo „novém“ Tálibánu, jakémsi islámském emirátu s lidskou tváří, buď lžou, nebo nevědí, co činí. Polidštit lze tiskové konference, ale ne tak snadno islámské právo šaría, jelikož to nepochází od lidí, nýbrž od Alláha. Ženy budou znovu patřit mužům, cizoložníci budou ukamenováni, krádež trestána utětím končetiny a odpadlictví od víry smrtí. Statisíce Afghánců, kteří uvěřili bludičce modernity, čeká utrpení nebo zoufalá snaha o útěk.
Myšlenka, že budeme moct na Afghánistán zapomenout, až poslední evakuační let opustí Kábul, je scestná. Připomínat nám ho budou desetitisíce zubožených uprchlíků, kteří se budou snažit dostat k nám, legálně nebo nelegálně. Mnozí z nich se právem domnívají, že mají na pomoc od nás morální nárok.
Afghánistán pod spojeneckou okupací byl producentem 80 procent světového opia a heroinu. Pod vládou Tálibánu bude navzdory prohlášením o opaku opiovým kartelem, na němž budou záviset příjmy státního rozpočtu. Afghánistán totiž neprodukuje žádný jiný, stejně lukrativní produkt. Navíc drogy, směřující odtamtud do Evropy a Spojených států, nejsou jen výnosné zboží, ale mohou se stát, tak jako kokain z Latinské Ameriky,i zbraní, kterou se prohnilá západní společnost ničí sama.
Přírodě stejně jako geopolitice se hnusí vakuum, takže prostor uvolněný spojenci zaplní záhy někdo jiný. Nejdříve to bude Pákistán, který se po léta dokázal tvářit jako americký spojenec, ale přitom paštunské tálibánce chránil a podporoval. Vzápětí po něm nastoupí Čína, která si už dnes otevírá obchodní cesty a zanedlouho přijdes velkými infrastrukturními projekty, financovanýmiz velkorysých čínských půjček. Velká hra tak začne nanovo.
Vratké spojenectví
Snad nejhorší škody jsou ale morálního charakteru. Trumpova administrativa se dohodla s Tálibánem po mnichovsku, bez účastia souhlasu afghánské vlády, kterou udržovala u moci. Bidenova administrativa vyhlásila náhlý konec, aniž se ohlížela na názory vojenských a zpravodajských odborníků a aniž o něm předem plně informovala a konzultovala spojence, kteří se po dvacet let na afghánské misi podíleli a jejichž vojáci, včetně těch našich, v ní pokládali životy.
Už Obamova vláda jasně demonstrovala, že principy atlantického spojenectví, o které se až dosud opírala současná západní civilizace, pro ni nejsou prvořadou hodnotou. Trump chápal politiku, včetně spojeneckých závazků, jako ryze transakční záležitost na principu něco za něco. A Biden se, zdá se, spokojí se vzletnými prohlášeními.
Již dvacet let se stále naléhavěji vtírá otázka kladená kurdskými bojovníky za nezávislost, demokratickými aktivisty Arabského jara, syrskými liberály hledajícími cestu mezi vražedným Asadovým režimem a ještě vražednějším islámským státem a pronásledovanými demokraty v Rusku, v Tureckui v Bělorusku: Stojí za to usilovat o demokratickou změnu, když telefonní číslo našich spojenců, kteří nás k ní vedou a nabádají, může být zítra nedostupné?
Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.
20
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
