Hvězdný architekt Josef Hoffmann: Vídeň mu ležela u nohou, Brtnice v srdci

Převážnou část svého dlouhého a prací naplněného života spojil Josef František Maria Hoffmann s Vídní. Vždycky se však rád vracel do moravského městečka Brtnice, kde se v roce 1870 narodil. Hoffmannovi patřili mezi tamní vážené měšťanské rodiny. Po generace žili v domě na dolním náměstí, který má pozdně gotické jádro. Do barokní podoby ho později přestavěl jeden z Hoffmanových předků. Otec slavného architekta byl majitelem statku, v čele brtnické radnice stál třicet šest let.

Olomouc vila Primavesi:

Kromě synka v rodině Hoffmannových vyrůstaly ještě tři dcery. Sourozenci drželi při sobě celý život. Josef nikdy nezapomněl, jak při něm sestry stály, když musel kvůli špatnému prospěchu opustit jihlavské gymnázium. Rodiče neskrývali zklamání a nad nezdárným studentem prý zlomili hůl. Jejich přání, aby si syn zajistil místo ve státní správě, se nenaplnilo. Chlapec se proto snažil být užitečný, jak to šlo. Pilně se otáčel v hospodářství a chodil pomáhat brtnickému staviteli, s jehož synem se spřátelil. Díky tomu ho začala zajímat architektura.

Když rodiče poprosil, aby se mohl nastoupit na vyhlášenou stavební katedru Císařsko-královské vyšší německé státní průmyslové školy v Brně, nadšení nebyli, ale nakonec souhlasili. A udělali dobře. Josefovi se nadmíru dařilo. Dokonce tak, že po maturitě a roce stavební stáže ve Würzburgu zahájil studia na Akademii výtvarných umění ve Vídni.

Opojné art deco. Jak dát svému bydlení nádech jazzu a charlestonu

Bylo mu dvacet dva a ocitl se ve správnou chvíli na správném místě. Hlavní město rakousko-uherské říše procházelo na samém konci devatenáctého století radikální stavební proměnou. Opevnění a městské hradby začaly nahrazovat vzdělávací instituce, muzea, divadla a administrativní budovy. Projekty výstavby městské podzemní dráhy, regulace řeky Vídně, výstavby bytových domů a slavné Poštovní spořitelny svěřil magistrát architektu Otto Wagnerovi, který byl právem považován za průkopníka moderní architektury.

Když byl jmenován profesorem ateliéru architektury, stal se jeho nadšeným studentem také mladý Hoffmann. Wagner pak byl po dlouhý čas Josefovým mentorem a intelektuálním vzorem. Když úspěšně završil studia, začal spolupracovat na velkých zakázkách právě ve Wagnerově ateliéru, šlo především o výstavbu právě vznikající vídeňské městské dráhy. Ještě mu nebylo třicet, když byl jmenován profesorem architektury na vídeňské Umělecko-průmyslové škole, kde pak působil čtyři desetiletí.

Okouzlení čtverečky

Společnou řeč našel Josef během bouřlivých studentských debat v kavárnách se stejně naladěnými přáteli, kteří cítili, že císařská metropole potřebuje nový umělecký styl a bližší kontakt se zahraničím. Od diskusí přešli mladí umělci k akci. V roce 1897 založili Sdružení výtvarných umělců. Vedle Hoffmanna se stali jeho členy například malíř Koloman Moser, sochař Max Klinger či architekt Joseph Maria Olbrich, pocházející z Opavy, později také Otto Wagner. Prvním prezidentem tohoto spolku, pro nějž se vžilo označení Secese, byl malíř Gustav Klimt.

Vykročení správným směrem potvrdila už první výstava, kterou uspořádali. A Hoffmann vymyslel objevné prostorové řešení. I díky němu sklidila výstava obrovský úspěch. Podobná zadání včetně návrhů výstavních pavilonů pak řešil v pozdějších letech ještě mnohokrát. Jeho průkopnický přístup mu přinesl věhlas a řadu prestižních vyznamenání včetně Francouzské čestné legie za realizaci rakouského pavilónu na Mezinárodní výstavě dekorativních umění v Paříži v roce 1925. To je však zatím v nedohlednu.

Unikátní stavba Habitat 67: Vzbuzuje údiv, vypadá jako živá a je celá z kostek

Hoffmann od počátku své činnosti usiloval také o to, aby domy, postavené podle svých návrhů, také byly zařízené účelnými a zároveň umělecky hodnotnými předměty. Kvalita tehdejší masové produkce ho neuspokojovala. Začal proto navrhovat sám a zasáhl téměř do všech oborů uměleckého řemesla, ať už šlo o sklo, porcelán, kov, šperky, nábytek, vzoroval kolekce textilií i tapety. Motivy hledal v lidovém umění, které sbíral, inspirovala ho historická a lidová architektura Itálie. Dokázal skvěle vytvářet bohaté ornamentální návrhy.

Okouzlily ho geometrické formy, vysloužil si tak přezdívku Čtvereček Hoffmann. Spolu s Kolomanem Moserem a za podpory továrníka Friedricha Waerndorfera založil roku 1903 uměleckořemeslné dílny Wiener Werkstätte, kde nejen jeho návrhy dostávaly reálnou podobu. Díky originalitě a kvalitě svých výrobků si dílny získaly mimořádný věhlas. Dokonce fungovala síť vlastních obchodů, nejen ve Vídni, ale také v Karlových Varech, Curychu, Berlíně či New Yorku.

Legendární sanatorium, slavné vily

Během prvních let dvacátého století mimořádně aktivní Hoffmann kromě všeho už popsaného pracoval také na privátních zakázkách. Zaujal interiérem a portálem, které vytvořil pro obchod Apollo. Netrvalo dlouho a vždycky dobře oblečený a naladěný pán s knírkem a cvikrem se stal mimořádně žádaným architektem movitých klientů nejen ve Vídni, ale také v Čechách, na Moravě a Slezsku.

Podle jeho návrhů vznikly vily v umělecké kolonii Hohe Warte. Pro rodinu kladenských průmyslníků Wittgensteinů vytvořil postupně několik domů a loveckých chat i ředitelství hutě Poldi v Kladně. Další honosné domy podle jeho projektů byly postaveny v severomoravském Bruntále nebo Vrbnu pod Pradědem.

V roce 1904 poprvé mohl Hoffmann spojit architektonický návrh s kompletním zařízením interiéru. Šlo o sanatorium v Purkersdorfu, které je pořád v provozu. Střídmá, jednoduchá stavba vycházela ze čtverců, které se neustále opakují jak v půdorysu, tak i na stěnách, černo-bílých dlaždicích i nejrůznějších geometrických detailech. Kontrast černé s bílou se vedle oblíbené geometrie stal poznávacím znamením jeho práce. Polohovací křeslo, které v rámci zakázky vytvořil, se stále vyrábí a prodává.

O rok později přišla podobná nabídka od belgického bankéře a finančníka Adolphe Stocleta. Pro jeho rodinu vytvořil a kompletně zařídil luxusní palác v Bruselu, který je chráněn jako součást světového dědictví UNESCO.

Palác Stoclet

Pro manžele Ottu a Eugenii Primavesi, s nimiž architekta pojilo přátelství, vytvořil pohádkové venkovské sídlo v Koutech nad Desnou. Exteriéru i interiéru dominovaly folklorní prvky – pestré dřevořezby, keramika, malovaný nábytek, ložní prádlo a závěsy ze lněných látek s ručním potiskem a koberce. Pro hosty Hoffmann navrhl dokonce i speciální pohodlné oblečení v podobě talárů z ručně potištěného hedvábí. Je škoda, že nádherná vila v roce 1922 vyhořela. Horský hotel, který stojí na jejím místě nyní, sice nese název Primavesi, ale společnou s původní stavbou má jen kamennou podezdívku.

Letní byt v Brtnici

Práce měl v prvním desetiletí minulého století Hoffmann víc než dost. Pro letní návraty do Brtnice si však vždycky čas našel. Po smrti rodičů v letech 1907 až 1911 citlivě přestavěl rodný dům, aby nabízel pohodlné zázemí jeho sestrám i své ženě a synovi. Barokní uliční část domu zůstala zachovaná, ve dvoře nově vznikla terasa a bývalý seník proměnil na letní altán s kuželnou.

Nataša Gollová bydlela v domě na Smíchově. Prožila tu radost, ale i smutek

Zařizování pokojů věnoval architekt mimořádnou pozornost. Držel se původního členění prostoru, vážil si pěkných kusů nábytku po rodičích, přidal ještě nábytek a doplňky, které navrhl a samozřejmě byly vyrobeny Wiener Werkstätte. Malou místnost vedle průjezdu si Hoffmann zařídil jako svou pracovnu. Pro působivou výmalbu stěn pokojů použil své nejoblíbenější šablony.

Wiener Werkstätte

V archivních dokumentech je dochováno, že při rekonstrukci neváhal sáhnout hlouběji do kapsy. Výsledek stál za to. Baroko si s modernou podávalo ruce ve vzácné symbióze. Všechno dohromady ladilo a působilo příjemně. Letní pobyty v Brtnici byly zřejmě výjimečným časem, který Hoffmann trávil se svými blízkými. Na veřejnosti se kolem šarmantního pana profesora točily půvabné ženy, většinou jeho studentky.

Chtěl se obklopovat krásou a dokonalostí, ať už šlo tváře, lidské ruce nebo zařízení kavárny. Jeho manželka a syn Wolfgang, který se narodil v roce 1900, žili v ústraní. Dokonce není jisté, jestli sňatek Josefa a Anny Hladikové proběhl před nebo až po narození Wolfganga. Kolegové slavného architekta se prý o existenci potomka dozvěděli až ve chvíli, když mládenec začal studovat na Umělecko-průmyslové škole kde jeho otec přednášel.

Konec starých časů

První světová válka a následný rozpad monarchie obrátily stávající pořádky naruby.

Radikální změny nastaly také v osobním životě pana profesora. Manželství s Annou skončilo v roce 1922 rozvodem. Vyvolenou Hoffmanna se stala modelka Karla Schmatzová. Syn Wolfgang, který se věnoval architektuře a designu jako otec, se usadil ve Spojených státech. Zdobná vídeňská moderna, oslavující ornament, barvy a lesk, už nebyla v kurzu. Architektura dávala stále víc přednosti přísné strohosti. Movití investoři ve státech, které vznikly na troskách Rakouska-Uherska, chtěli jít touto novou cestou.

Změnily také majetkové poměry mnoha Hoffmannových stálých klientů. O finanční prostředky je obrala válka, pro mnohé byl poslední kapkou krach na newyorské burze v roce 1929. O veškeré jmění tak přišel třeba podnikatel a mecenáš Kuno Grohmann, který podporoval Wiener Werkstätte. Hoffmann o přežití řemeslných dílen bojoval ze všech sil, vytvořil pro ně několik tisíc návrhů. V roce 1932 přesto došlo k jejich zániku. Stroje, materiál i hotové výrobky byly draženy v několika aukcích a rozsáhlé archivy naštěstí převzalo Rakouské muzeum užitého umění. Josef Hoffmann se však designu věnoval až do konce života.

Vytvářel návrhy pro špičkové firmy, například pro značku Backhausen bytový textil, sklo zase pro Lobmeyr. Nezanevřel ani na architekturu. Místo honosných vil začal navrhovat komunitní bytové domy pod taktovkou vídeňské radnice. Pozornost si právem vysloužil rakouský pavilon, který vytvořil pro bienále v italských Benátkách v roce 1934. Svému účelu slouží stále. Aktivní zůstal i po svém odchodu z Uměleckoprůmyslové školy do penze o dva roky později. V roce 1938 se po anšlusu Rakousko stalo až do roku do roku 1945 součástí nacistického Německa.

Žižkovská věž. Unikát s úžasným výhledem i nejošklivější stavba s obřími miminy

Nová garnitura Němci, který pocházel ze Sudet a mezi svými přáteli a klienty měl hodně židovských rodin, nedůvěřovala. Hoffmann snažil přizpůsobit, aby mohl dále pracovat. Nezastával se bývalých důvěrných přátel, ani nekritizoval nový režim. Po osvobození Rakouska se opět vrátil na výsluní. Pracoval zase pro magistrát ve Vídni a stavěl obytné komplexy.

Působil také jako generální komisař rakouské expozice na Bienále v Benátkách. V roce 1950, kdy slavil osmdesáté narozeniny, získal Velkou rakouskou státní cenu a několik dalších mezinárodních uznání a ocenění. Zemřel v roce 1956. Místem posledního odpočinku se stal čestný hrob vídeňského Centrálního hřbitova v těsném sousedství dalších významných osobností rakouského kulturního života.

Vydařená rekonstrukce

Do milované Brtnice se Hoffmann pořád vracel, naposledy mohl svůj rodný dům navštívit v roce 1945. Pak už mu to k jeho lítosti politická situace neumožnila. Přestože byl barokní objekt v roce 1943 díky intervenci architekta prohlášen za kulturní památku, došlo po válce k jeho znárodnění a zabavení veškerého rodinného majetku. Dům si jako svůj štáb zvolila Rudá armáda, po ní místní organizace Komunistické strany Československa.

Luxus a spojení s přírodou. Tak má v budoucnu vypadat Hájenka Černé lesy

Po čase straníky vystřídala Veřejná bezpečnost, po roce 1970 knihovna. Dům postupně chátral, původní nábytek alespoň z části přečkal na brtnickém zámku. Po sametové revoluci, kdy přešlo vlastnictví objektu ze státu na obec, začala o záchranu památky usilovat Společnost přátel Josefa Hoffmanna. Projekt rekonstrukce dostal na starost architekt Petr Pelčák. Vycházel z dobových fotografií, které nechal po dokončení úprav udělat sám Hoffmann. Do pokojů se vrátil původní secesní nábytek, který se podařilo najít, i původní výmalba. Ve dvoře opět stojí altán, obnovena byla terasa a upravena zahrada. Na Hoffmanovu počest se bývalá stodola proměnila v jeho muzeum.

Od roku 2006 je rodný dům jednoho z nejvýznamnějších architektů a designérů první poloviny dvacátého století společným pracovištěm Moravské galerie Brno a Rakouského muzea užitého umění ve Vídni. Pan profesor by byl spokojen. Svět, který tento milovník krásy stvořil, pořád inspiruje a těší.