Rozpovídal se o golfu, ale také o půstu před Velikonocemi.

Jste vyznavačem golfu už od mládí?  

Ne, vůbec ne. Já jsem vždycky dělal nějaký sport, ale spíše týmové. Čím je člověk starší, tak tím se hůře shánějí parťáci, ať už na fotbal nebo volejbal. Tak jsem hledal takový sport, kde bych si stačil sám. A golf takovým sportem je. Ale jak jsem k němu přišel… Možná proto, že jsem jednou byl na návštěvě ve Skotsku, kde je golf skoro národním sportem, a od svého kamaráda jsem tehdy dostal golfovou hůl. Když jsem ji chytil poprvé do ruky, tak jsem si řekl, že je to sport, který nebudu nikdy v životě dělat. Přijel jsem domů s takovou historickou golfovou holí a dal jsem si ji pod postel, protože mi přišlo, že mi může sloužit jedině v sebeobraně.  Jsem sám na faře, tak co kdyby mě někdo přepadl.  Tak jsem spal s tou golfovou holí a tak se mezi námi vyvinul vztah. Když jsem  ji vzal do ruky podruhé, tak už mi tam zůstala.  

Golf je pro laiky poměrně náročný. Kolik hodin týdně mu věnujete?

(smích) Nepamatuji si, kdy jsem se mu věnoval naposledy. Ale musím přiznat, že jsem byl v lednu na takové golfové dovolené. Trochu ho ale šidím, ale už vím, že s tou svojí golfovou výkonností nikam nahoru nepůjdu, takže nemám žádné ambice. Beru to jako společenskou  záležitost, jako svoji rekreaci. Těším se, až bude jaro, oschnou greeny, pak určitě na golf vyrazím. Už se na to moc těším a nemůžu se dočkat.

O čem přemýšlíte při hře? Umíte zcela vypnout od problémů, které řešíte?

To je ten problém, že to zrovna moc neumím, a proto můj golf takhle vypadá. Hraji buch sem, buch tam, jednou doprava, jednou doleva a málokdy před sebe rovně. Ale člověk by na golf měl přijet už s čistou hlavou. Na golfu si ji nevyčistíte.  A co se mi ještě na golfu líbí, je to, že se tam může kouřit. Ale to nemůžu říkat moc nahlas.  

Když se netrefíte, nadáváte si?

Někdy nadávám. Nejsem úplně nad věcí. Používám i sprostá slova, ale nikdy ne hlasitě.  Užívám je jen v duchu.

Stíháte i jiného koníčka?

I to, co dělám, je mým koníčkem. Jsem šťastný člověk tím, že všechno, co dělám, poslání kněze, moderátora, to jsou pro mě koníčky.  A vše dělám s nadšením. Celý můj život je jeden velký koníček.

Na golfu si tedy hlavu nevyčistíte. Jak relaxujete?

Já si paradoxně čistím hlavu mezi ostatními lidmi. Jsem hrozně společenský člověk a čistím si hlavu, když můžu s někým mluvit o blbostech, neřešit nějaké problémy, protože hodně lidí pořád potřebuje něco řešit. Když si můžeme vypravovat vtipy, popíjet dobré víno a dát si něco dobrého, tak v tu chvíli si čistím hlavu. Myslím si, že život je příliš vážný a nám chybí trochu nadhled na věc.

Setkal jste se u věřících lidí s tím, že by vám měli za zlé, že jste tak aktivní a společenský?  

To víte, že ano, jsou takoví lidé. A nebylo by asi úplně ideální, kdybych vyhověl   všem. Jsem rád, že jsme každý jiný, protože ta pestrost je to nejkrásnější na životě. Každý z nás jinak vypadá, jinak se obléká, jinak přemýšlí… A mě obohacují i rozhovory s lidmi, kteří mají jiný názor než já. Když se potkáváte s člověkem, který má naprosto stejné názory, tak je to tlachání a ztráta času. To vás nikam neposune.

Řeknou vám lidé  do očí, že se jim vaše vystupování nelíbí?

O některých to vím. Snažím se je neprovokovat. Ale to nejde. Mám na svých  internetových stránkách tzv. apendix a tam dávám myšlenky, které mě někdy napadnou. Mám tam ale varování pro tyto lidi, že čtení může poškodit jejich duchovní zdraví. Doporučuji těm lidem, aby nečetli, co napíšu, neposlouchali, co řeknu a budou v klidu. Víte, já ale hrozně rád provokuji.  Někdy řeknu i názor, se  kterým nesouhlasím, ale jen proto, abychom nad tím začali přemýšlet. Jsou lidé, co mě nemusejí. Jsem totiž v tuto chvíli nejen Zbigniew   Czendlik, ale také symbol  církve. Lidé ke mně někdy přistupují jako k tomu, který může za upálení Jana Husa, křížové výpravy a můžu taky za pedofilii a prostě za všechno špatné, co se v církvi děje. Já to odnesu a lidi si vylijí negativní vztah k církvi zrovna na mně. S tím ale musím počítat. Je pravda, že čím víc jste vidět, tak musíte počítat i s větší kritikou.

Jsme v období čtyřicetidenního půstu před Velikonocemi. Jak prožíváte tento čas?

Před několika lety se mi stalo, když byla zrovna Popeleční středa, že jsem šel do města a objednal jsem si ve stánku párek v rohlíku, i když to běžně nejím. Jdu si tak po náměstí v Lanškrouně s párkem v rohlíku a potkám farníka, který mi říká: Pane faráři, dnes je Popeleční středa. V tu chvíli jsem zrudnul, říkal jsem si, že to je průšvih. Zrovna v den přísného půstu. Půlka rohlíku s párkem mi zůstala v ruce a co teď… Přece to nevyhodím, tak jsem to klidně dojedl.  Půst je období, kdy testuji sám sebe. Když si něco řeknu, tak  jestli to slovo dodržím. Nedávám si žádná dlouhodobá předsevzetí na čtyřicet dní. Když si už něco odřekneme, tak především proto, abychom projevili solidaritu s těmi, kteří na to, co jsme si odřekli,  nemají.  To je post, modlitba a  almužna…