Úvaha kaplana na prahu postního období

Dívám se díky nim na svět zřetelněji. Někdy se však stane, že brýle sundám a pozorně se podívám z odstupu na jejich skla. Stává se mi, že jsou zaprášená, „zapatlaná“, umaštěná. Fuj. Skrz co se to vlastně dívám? Špinavé brýle jsou hezkou metaforou života, který žijeme tak nějak normálně, poklidně. Ale hrůzo, když se na něj podíváme z odstupu, zjistíme, kolik nečistoty na něm ulpívá. Druhé přirovnání jsem četl před několika lety kdesi na bezbřehém internetu. Žena vaří v kuchyni. Nepřijde ji nic zvláštního. Až teprve když přijde někdo z venku, prohlásí: „Tady je tedy puch.“ Stejně tak jsme jistě učinili zkušenost z nějaké sešlosti, kdy přišel někdo dovnitř a řekl: „Máte tu vydýchaný vzduch. Vyvětrejte si.“ A jak nám páchnou šaty, když přijdeme z hospody, zjistíme také až doma, nejlépe ráno, když se chceme obléct. Někdy ten, kdo k nám přichází odjinud, z venku, nám může pomoci odhalit pravdu o nás samých. A ačkoliv se vzpouzíme, jsme nakonec rádi, že takové zdravě kritické známé, přátele a blízké máme. Zdá se mi, že je to vhodná úvaha na prahu postního období.

PETR ŠABAKA, vojenský kaplan