VYBERTE SI REGION

„Sport pro mě byl terapií, pak se z něj stala droga,“ říká Jan Tománek

Vítějeves – Sobota 13. února byla pro místní velkým svátkem. Do sokolovny totiž přijel osmadvacetiletý reprezentant České republiky v handbiku JAN TOMÁNEK. Na besedě lidem přiblížil zákulisí vrcholového sportu handicapovaných, svůj životní příběh i spolupráci s Danielem Landou. O jeho odpovědi nebudou ochuzení ani čtenáři Deníku.

16.2.2016
SDÍLEJ:
Fotogalerie
41 fotografií
Jan Tománek při závodě handbiků.

Jan Tománek při závodě handbiků.Foto: honzatomanek.com

Mohl byste čtenářům popsat ten den z roku 2002, který změnil váš život?
S kamarádem jsme šli z fotbalového tréninku. Vyrazili jsme za setmění a měli jsme smůlu. Řidič předjížděl jiné auto a smetl nás. Kamarád na místě podlehl zraněním. Já měl to štěstí, že mě, podle mého názoru s malými následky, transportovali do nemocnice. Tam následovalo klasické kolečko ARO, JIPka, rehabilitace

Jak dlouho jste v nemocnici bojoval o život? Kdy jste si uvědomil, že byste se nemusel znovu postavit na nohy?
Myslím si, že asi dva týdny jsem byl v ohrožení života, nebylo to úplně snadné. Po třech až čtyřech měsících jsem přestal být závislý na lécích, ale tou dobou už bylo jasné, že se asi nepostavím na nohy. V té době se to ve mně začalo lámat, začal jsem si uvědomovat závažnost situace.

To muselo být velice náročné na psychiku, co se vám honilo hlavou?
Nejhorší byla nejistota, nevěděl jsem, jestli budu chodit. Je pro mě snazší se smířit s něčím negativním, protože pak se situace už může jenom zlepšovat.

Co ten řidič, který vás s kamarádem smetl? Sešel jste se s ním? Zajímalo vás, jaký dostal trest?
Nemyslím si, že v podobné situaci je trest adekvátní řešení. Samozřejmě jsem měl informaci o vývoji soudního řízení, ale výsledek pro mě nebyl důležitý. V podobné situaci se může ocitnout každý řidič a nehodu může zavinit kdokoli, kdykoli. Co mě osobně nejvíce zasáhlo, nebyla skutečnost týkající se výše trestu, ale to, že řidič neměl snahu mě kontaktovat a například se omluvit. Ano, ničemu by to nepomohlo, ale výraz elementární slušnosti, lidskosti a sounáležitosti považuji za daleko důležitější .

JAN TOMÁNEK:
Narodil se 30. června 1987. Žije v Dobříši. V roce 2002 šel s kamarádem domů, ale při cestě je srazilo auto. Jan Tománek po nehodě zůstal odkázaný na invalidní vozík, kamarád zemřel na následky zranění.
Sport pro něj byl zpočátku psychoterapií, postupem času se z něj stala droga a on začal soutěžit s ostatními. Nejprve na handbiku, kde se nakonec vypracoval mezi tuzemskou špičku a v současné době reprezentuje Českou republiku na mezinárodních akcích. Dále se aktivně věnuje triatlonu a lyžování.
V roce 2012 o svém boji s osudem i sebou samým vydal knihu Po hlavě a nadoraz, v níž popisuje, jak se vypořádal s následky úrazu.
Kromě sportu se věnuje přednáškám a studiu na vysoké škole.

Co vaše rodina a okolí? Jak se vyrovnali s následky nehody?
Nebylo to pro ně snadné. Změnil se okruh mých přátel. Nejužší jádro zůstalo. Ti mi řekli na rovinu, že je jedno, jestli chodím nebo nechodím. To je myšlenka, se kterou jsem se ztotožnil. Někteří lidé nevěděli, jak se ke mně chovat. Předsudky vůči handicapovaným ve společnosti jsou, snažím se to trochu změnit.

Ano, pořádáte besedy, ale hlavně působíte jako sportovec. Můžete popsat, co to je handbike, jak jste se k němu dostal a kolik stojí?
Je to speciálně zkonstruované sportovní náčiní, které k pohybu kupředu používá sílu paží. Je to drahá záležitost, jeho cena se pohybuje v rozmezí desítek až stovek tisíc korun. Je to podobně jako u cyklistiky zdravých, jsou tu velké cenové rozdíly. Sport pro mne byl nejprve psychoterapií, abych se srovnal s úrazem. Postupem času jsem začal hledat odborníky, kteří by mi pomohli s výkonnostním růstem.

Takže jste si krátce po úrazu řekl, že se odteď budete věnovat hlavně handbiku?
Nejdřív jsem si neplánoval, že začnu dělat vrcholově handbike. Já jsem doufal, že začnu chodit a budu dál hrát fotbal. Bohužel, bohudík… situace se vyvinula jinak. Handbike pro mě byl od začátku velkou výzvou. Chtěl jsem být samostatný a zvládnout se o sebe postarat. Postupem času se pro mě sport stal drogou. Je to možnost něco si dokázat a posouvat své limity. Proto jsem se začal věnovat i dalším sportům, tedy dlouhému maratonu a lyžování.

Jak jste se dostal k lyžování?
S jedním člověkem z Krkonoš jsme vyrobili speciální běžky. Začal jsem na nich jezdit a krátce potom jsem si to chtěl ztížit. Nestačilo mi, že můžu být na sněhu, ale začal jsem si dávat cíle. Řekl jsem si, že se připravím na Jizerskou padesátku a odjedu ji. Do přípravy jsem dal všechno, ale nepočítal jsem s tím, že nebude sníh. Byl jsem z toho vyřízený. Ale makal jsem a minulý rok jsem absolvoval pětadvacítku. Skončil jsem v první třetině mezi zdravými sportovci.

Když děláte tři sporty zároveň, tak to musí být velice náročné. Jak často trénujete?
V podstatě každý den. Záleží na období. V začátku přípravy mám rád delší tréninku, týdně je to 25 až 30 hodin. Během sezony trénuji po kratší dobu, ale zase třeba dvoufázově.

Nejlepších výsledků lze v současném sportu dosáhnout jen s pomocí trenérů a asistentů. I vy máte svůj tým. Slyšel jsem, že spolupracujete i s Danielem Landou, je to pravda?
Dan Landa je můj mentální kouč, v tuto chvíli spolupracujeme trochu míň, ale vídáme se. Začalo to tak, že jsem jel autem a v rádiu jsem slyšel, že krasobruslař Tomáš Verner má jako mentálního kouče Dana Landu. Tak jsem vyprskl smíchy. Dana jsem vnímal jako kontroverzního umělce. Ale řekl jsem si, že když může trénovat Tomáše Vernera, tak by mohl i mě. Napsal jsem mail jeho manažerce, ona mi odepsala, že je to zajímavé a že se mi Dan Landa ozve. Neozval. Tak jsem napsal znova. Večer mi přišla esemeska, ve které stálo: „Dobrý den, jmenuji se Dan Landa, toto je mé soukromé číslo, nikomu ho, prosím, nedávejte." Druhý den jsme si domluvili schůzku a začala naše spolupráce.

Jaká byla? V čem vám pomohl?
Dan Landa mi pomohl konkretizovat to, co jsem znal ze základů sportovní psychologie. Například imaginace je založena na vytvoření silné představy, která odvede pozornost tím správným směrem. Dan při své práci používá různé symboly, runy, ale i nadpozemská stvoření jako jsou draci. Když mi poprvé říkal, abych šel na trénink s drakem, což je představa mohutného stvoření nad vámi, ze kterého v případě potřeby čerpáte sílu, tak jsem myslel, že se zbláznil. Vtip je v tom, že když je vaše představa skutečná a detailní, tak si v případě, že to potřebujete, umíte vytvořit obraz, který vám pomůže načerpat sílu z rezerv a pokořit vlastní bolest.

Jako handicapovaný sportovec sbíráte úspěchy, ale na letošní paralympiádu to už nevypadá, že?
V minulém roce jsem dost marodil a musel jsem Rio nejspíš definitivně odpískat. Nerad prohrávám a své snažení chci dotáhnout do zdárného konce. Během dvou nominačních období na Letní paralympijské hry jsem byl velmi blízko nominaci, ale vždy se to nějak pokazilo. Beru to tak, že vše zlé je k něčemu dobré a jdu dál. Nevzdávám se.

Finance si sháníte sám? Nebo dostáváte státní podporu? Kolik potřebujete na jednu sezonu peněz?
Ve sportu handicapovaných je příliv financí minimální. Sponzory si hledám sám. Podpora státu je velmi nízká. Kdybych neměl své sponzory, tak bych nemohl být na současné úrovni. Minulá sezona mě stála přes milion korun.

To je dost peněz. Jak sponzoři reagují, když k nim přijde handicapovaný sportovec s tím, že by s nimi chtěl spolupracovat?
Vrcholový sport handicapovaných je mnohdy vnímán zcela nesprávně a je spojován s charitou. Od tohoto pohledu se distancuji a snažím se, aby byl správně vnímán. Svou sportovní činností se snažím motivovat a informovat. Když porážím na triatlonech zdravé soupeře, tak věřím, že mě soupeři respektují, protože jsem silnější, ale ne proto, že jsem "chudák na vozíků". Ve své marketingové činnosti se snažím aplikovat zákonitosti komerčního sportovního marketingu a ze značky Honza Tománek vytvořit komerční produkt.

Zmínil jste, že porážíte i zdravé sportovce. Jaká je u nás vlastně konkurence mezi handicapovanými v handbiku?
V České republice soutěží okolo padesáti lidí. Další desítky mají handbike doma a jezdí na něm na projížďky. Po úrazech míchy každý rok přibude asi 200 vozíčkářů, někteří z nich pak
rozšíří řady aktivních sportovců.

Co říká rodina na vaše závodění? Nesnaží se vás trochu brzdit?
Rodina mě ve všech mých aktivitách podporuje, ale samozřejmě má starost a ano, snaží se mou činnost někdy krotit

Do kolika se dá ve vašem sportu vrcholově závodit?
Špička je mezi 40 a 50 lety. Je to dané tím, že handicapovaní začínají „své" sporty dělat až po úrazu. Je strašně rozmanité, kdy se vám to stane. Někomu v patnácti, jinému ve čtyřiceti. Handbike je vytrvalostní disciplína. Takže po úrazu přijde na řadu několikaletá dřina a trénování. Nejdůležitější je, kdy se stane úraz. Pak deset až patnáct let výkonnostně stoupáme vzhůru.

Myslíte si, že v padesáti budete ještě závodit? Máte nějaké jiné plány?
Ano. Velmi rád bych se plně profesionalizoval, ale samozřejmě myslím na zadní vrátka. To je studium na vysoké škole. Do toho přednáším o sportovním marketingu a tréninku na univerzitách. Takže do budoucna můžu rozšířit lektorskou činnost a zlepšovat povědomí lidí o vrcholovém sportu handicapovaných. Také mě láká PR a pořádání sportovních akcí. Dále se snažím vyvinout vlastní sportovní vybavení. Pak je to trénování, které mě velmi láká. V současné době už tréninkové plány pro několik lidí dělám. Ale v současné době nevím, co budu dělat v padesáti.

Co studujete?
Mám bakaláře tělovýchovy a sportu. Pak jsem si položil otázku, čím pokračovat dál. Přemýšlel jsem o studiu mediálních studií a PR, ale to jsem po semestru zabalil. V tuto chvíli studuji průmyslové vlastnictví a obchodní právo.

Poslední otázka. Mohl byste čtenářům na závěr prozradit, kolik toho ročně najezdíte a jakou rychlostí se při závodech řítíte z kopce?
Ročně trénuji asi 600 hodin. Ujedu 10 000 kilometrů na handbiku, 2000 kilometrů na vozíku a uplavu kolem 150 kilometrů. A rychlost? Při tréninku jedu běžně z kopce sedmdesátkou až osmdesátkou. Na závodech v Turecku jsem jel 107 z kopce. To už byla nějaká rychlost. Ale já podobné rekordy nevyhledávám. Mám docela silný pud sebezáchovy.

Autor: Michele Vojáček

16.2.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Lépe, než se čekalo. Slovan (skoro) na jedničku

Moravská Třebová – Dlouho by museli v třebovském klubu vzpomínat, kdy naposledy zažilo jejich první mužstvo tak vydařený podzim. Zlepšení ve všech směrech přineslo pozici na dohled od přeborové špičky.

Adventní pohoda na zámku

Bystré – V každém člověku je dnes kousek doby vánoční, který se zvětšuje úměrně tomu, jak se blíží nejkrásnější svátky roku. To platíi pro všechny klientya pracovníky Domova na zámku Bystré, a proto se rozhodli uspořádat vánoční trhy plné zábavy a veselí.

Občané Svitav nechtějí nový Domov na rozcestí místo parku

Svitavy – Při nedávném zasedání u kulatého stolu občany Svitav překvapila pro mnohé nová informace o záměru zrealizovat novou výstavbu objektu Domova na rozcestí v areálu svitavského gymnázia. Z těchto důvodů svolalo vedení města další veřejné zasedání, které bylo zaměřené čistě na toto téma a mělo tak objasnit a představit záměr této nové výstavby.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies