V roce 1793 se, s povolením tehdejší vrchnosti majitele litomyšlského panství Jiřího Josefa hraběte z Valdštejna a Vartemberka, rozhodl Martin Jiskra vybudovat ve své chalupě čp. 422 olejnu,“ říká Michal Hofman.

Olejna byla zařízena na ruční výrobu lněného oleje. Její vybavení bylo podle badatele skromné. „Součástí byla stoupa na tlučení lněného semene, pražící pánev a šroubový ruční lis. K pohonu stoupy sloužilo mlýnské kolo postavené na odpadním náhonu bývalého panského mlýna,“ líčí Michal Hofman.

ROZVOJ S NOVÝM MAJITELEM
Syn zakladatele Martina Jiskry olejnu v roce 1817 prodal. O osm let později přešla do majetku rodiny Mudrychovy. „Výroba oleje se jim dařila, získávali větší odbyt, proto přikoupili sousední pozemky,“ popisuje badatel. V roce 1874 dostala olejnu nevlastní dcera Marie Mudrychové, Celestýna Čadkovská, která se provdala za Jana Vandase. „Tím začala další úspěšná doba olejny. Jan Vandas ji dále modernizoval. Zřídil zde strojní zařízení, starou nevyhovující obytnou budovu zboural a namísto ní nákladem šest tisíc zlatých postavil roku 1888 novou. Přikoupil rovněž další okolní pozemky,“ vysvětluje Michal Hofman.

Budova bývalé olejny v Litomyšli.Zdroj: www.industrialnitopografie.cz

ZŘÍDILI LÁZNĚ A VÝROBU FERMEŽE
Další technologické inovace přinesl přelom 19. a 20. století. Majitel pořídil parní motor od firmy Hoffmeister za čtrnáct set zlatých, hydraulickou pumpu, lisovací nádoby a vybudoval novou pražírnu. „K další přestavbě došlo v roce 1902 a zřízeny tu byly i rašelinové a vanové lázně. O tři roky později postoupil Jan Vandas olejnu svému stejnojmennému synovi (1872-1928), který v modernizaci a přestavbách dále pokračoval,“ líčí úspěšný rozvoj podnikání Michal Hofman. Provoz dostal nové hydraulické lisy, parní pražírnu, pumpu a kolnu pro lokomobilu u náhonu.

Ilustrační snímek.
Násilník zaútočil na manželku nožem

Postupné omezování pěstování lnu, ke kterému v této době došlo, se projevilo nedostatkem lněného semena, proto se od roku 1908 v litomyšlské olejně začalo zpracovávat i semeno řepky olejky. „Částečně se nakupovalo v Čechách, ale většina musela být dovážena z Ruska. Řepkový olej se dále čistil a poté sloužil také ke svícení. Ze tří pětin vylisovaného oleje se vařila fermež, rychleschnoucí a prvotřídní jakosti, která sloužila jako pojivo v barvách nebo se používala i samostatná pro povrchovou úpravu dřeva,“ připomíná vysokomýtský badatel.

Za první světové války stoupla fermež v ceně a patřila k velmi nedostatkovým a drahým výrobkům. V té době Jan Vandas mladší olejnu znovu přestavěl. Vypovídají o tom dva důležité milníky, rok založení 1793 a rok poslední přestavby 1914, na průčelí obytného stavení.
„V období první republiky představovala Vandasova olejna moderně zařízený podnik s dobrým odbytem. Výroba oleje a fermeže probíhala celoročně. Zaměstnávala pouze čtyři dělníky, neboť díky novému strojnímu zařízení více rukou nebylo potřeba,“ přibližuje Michal Hofman.

VÝSLEDEK hlasování, které podpořilo budování D35 ve variantě  „0“.  Zastupitelé rozhodli těsnou většinou.
Dálnice D35 dostala těsně zelenou

V provozu bylo kompletní lisovací zařízení od firmy Krupp z Magdeburku a výkonná lokomobila Lanz o výkonu padesáti koňských sil. „Lněné semeno se dováželo i z Argentiny. Ročně to bylo přes dvacet vagonů,“ dodává badatel.

V prosinci 1928 majitel Jan Vandas mladší tragicky zemřel při nehodě automobilu. Zavedenou továrnu na oleje a fermeže převzali jeho synové Jan a Jaroslav.

PO ZÁNIKU PŘIŠLA I DEMOLICE OLEJNY
„Po druhé světové válce se závod rozrostl o skladiště na olejnatá semena a pokrutiny a dodával speciálně upravené oleje řadě výrobních odvětví. Po znárodnění byla firma začleněna do národního podniku Kosmos Čáslav a po třech letech zrušena,“ popisuje postupný zánik podnikání Michal Hofman.

Budovy olejny využíval do poloviny sedmdesátých let stavební podnik. Poté byly kvůli výstavbě panelového sídliště na Komenského náměstí definitivně zbořeny.