Otázka na víkend

Radoslav Fikejz, historik ze Svitav

Je fakt, že hromadnou dopravou často nejezdím. Vyzkoušel jsem si ji v mnoha státech, třebas i exotických, vždy to byl zážitek. Ale u nás to je jiné.

Vlakem jsem jel naposledy v roce 2009 a autobusem loni. Vždy to bylo v létě, to si pamatuji. Autobusem v rámci muzejního tábora a protože jsme jej dost dobře nestíhali, tak jsme si ho s dětmi stopli asi tři sta metrů před zastávkou. Pro mě jízdní řády nemusejí existovat. Říkám si, že vždy něco pojede a já mám času dost. Tedy pokud necestuji ze Svitav do Kamenné Horky. Tolik času na oba dva všechny jediné autobusy nemám. Tak s sebou beru jídlo na tři dny a chodím pěšky.

No, a vlak? To je pro mne uzavřená kapitola poté, kdy jsem o půlnoci dojel do České Třebové a několik málo hodin počkal na perónu u automatu na kávu. Těch hodin bylo asi pět a kávy čtyři. V průměru tedy káva na hodinu. Že mi to nevychází? Poslední hodinu jsem totiž hledal otevřené toalety, protože zkuste udržet v sobě tolik kávy…

František Matoušek, středoškolský profesor ve výslužbě z Moravské Třebové

Cestuji tak minimálně, že vyjadřovat kritiku a nespokojenost na adresu veřejné dopravy (byť na Moravskotřebovsku není dlouhodobě právě nejlepší, zvláště ten „stoletý vláček" na Chornice, co už nejezdí) by nebylo fér. Na druhé straně objektivně vnímám všechny nesouhlasné a oprávněné nářky všech, kteří nemají jinou možnost, než cestovat vlakem či busem. Mnohdy je to velmi tristní záležitost! Co se skrývá za konstatováním „vše naráží na ekonomické možnosti"? Já spoléhám na sebe! Auto nepřetěžuji, dávno jsem osedlal kolo, které mě spolehlivě dopraví do míst, na něž mám při svém věku a pohodlí nárok a mám je nejraději (les, zahrádka, cesta mezi pole za fotografiemi či na sportoviště). A vzhledem ke své faktické bezbrannosti pomoci potřebným, jejich cestu za prací či turismus v jakékoliv podobě ne-zlehčuji svými filozofickými úvahami, jen jim dávám jinou dimenzi. A tak celý svůj život vlastně vnímám jako cestování, závislé víceméně na mně samotném.

Má cesta „parovláčkem" života je cestou nastupování a vystupování, plná nehod i příjemných překvapení. Rodiče, s nimiž jsem nastoupil, dávno nepozorovaně vystoupili. Vzal jsem za vděk novými spolucestujícími (sourozenci, přátelé, zázračné lásky). Užitečnou zásadou bylo necestovat v kupé nikdy sám. Kdokoliv přítomný představoval nové výzvy, sny, fantazie, očekávání a nutnost vzájemného porozumění. Cestuji rád a snažím se, aby cesta byla pokojná a smysluplná (hodná úsilí). A proti takovému životnímu optimismus jsou všechny jízdní řády železničních, leteckých, lodních drah do Ráje nepodstatné a malicherné.