Bystré má od soboty dalšího čestného občana. Titul  si od starosty města Miloslava Sejkory převzal Bert Kisjes z holandského Wijk aan Zee, který je víc než patnáct let ambasadorem projektu Kultura evropského venkova. „Bert Kisjes je absolutně výjimečný člověk, přítel města a všech občanů. V roce 1998 nás přizval do mezinárodního projektu partnerství a spolupráce jedenácti evropských vesnic," vysvětlil starosta.

Tento pro Bystré tak významný člověk v šedesátých letech studoval v České republice teologii. Umí velice dobře česky a to mnohdy pomáhá překonávat jazykové bariéry. „Bystré našel prostřednictvím známého filmu Všichni dobří rodáci režiséra Vojtěcha Jasného, se kterým se také dobře zná a potkával se s ním ve světě," upřesnil Miloslav Sejkora.

Bert Kisjes považuje titul od města za velkou čest. „Před patnácti lety, když jsme s naším projektem přijeli, tak jsme byli pěkně přivítaní. Po patnácti letech můžu říct, že jsem rád, že jsme vybrali právě Bystré," uvedl Bert Kisjes. Podle něho je v Bystrém spousta zajímavých věcí. Cení si toho, když mají lidé problémy a vrátí se domů, do Bystrého, že ho berou vážně a pomohou mu. Jinde to lidé neznají. Také vidí sílu ve sportu, hasičích a kultuře. Rovněž  chválil úroveň základní umělecké školy a jejich vystoupení.  „Každého jste přesvědčili a ukázali jste sílu venkova. Děkuji za to, že jste krásný příklad toho, jak má venkov vypadat," dodal Bert Kisjes. Není jediným čestným občanem města.

V roce 1968 získali titul Jaroslav Jírovec, ředitel pražského filmového studia,  Jaroslav Kučera, hlavní kameraman filmu Všichni dobří rodáci  a také samotný režisér tohoto filmového snímku Vojtěch Jasný. V roce 1995 získal ocenění Milan Uhde, tehdejší předseda Federálního shromáždění, který Bystrému  vrátit statut města. O čtyři roky později získal čestné občanství im memoriam František Slimáček, jehož životní příběh se ve filmu Vojtěcha Jasného odrazil, a v roce 2000 Eduard Broj, doktor teologie a děkan, který se zasloužil o velkou opravu bysterského kostela.

Bystré je má láska

Blahopřání a ocenění z rukou starosty k devadesátým narozeninám převzal také Miroslav Deml, dlouholetý předseda Klubu rodáků a přátel města Bystré v Praze. „Bystré je moje láska, patřím sem. Jsem šťastný, že jsem tady  doma," uvedl oslavenec.
Někteří lidé, i když už v Bystrém nežijí, pravidelně se  vracejí a nenechali si ujít ani sraz rodáků. „To je akce, kterou stojí za to vidět," uvedl Leoš Kučera ze Svitav. Jeho bratr do Bystrého moc nejezdí. „Nemáme ke komu jezdit, tak už jsou návštěvy města jen nárazové. Když nepočítám sraz se spolužáky před několika týdny, tak jsem tady nebyl pět let. Za roky se tady hodně změnilo. Co se tady dá dnes vidět, to tu nebylo, ať už to jsou možnosti výstav o historii, prostředí, kde se dá realizovat  setkání a různé akce, to, jak je opravená škola," popisoval své poznatky Vít Kučera z Prostějova. S bratrem se shodují, že je dobře, že jsou v Bystrém lidé, kteří mu věnují. „Bez toho to nejde. Pan Kisjes měl pravdu,  že když se něco dělá, tak je to vidět," dodal Leoš Kučera. S větším časovým odstupem je podle bratrů vidět každá změna.

Dostaveníčko si v Bystrém  dali rodáci a také všichni ti, kteří základní vzdělání získávali na místní škole. Lidé procházeli jednotlivé třídy. Vzpomínali, kde seděli, kde byla právě ta jejich lavice.

Velké změny

„Hodně se to tady změnilo. Tady byly spojené lavice,  tabule byla jiná, vytahovací, občas spadla. Tady byla katedra a stupínek," ukazovala po třídě Anna Plchoutová. Končila v roce 1958, ale když v sobotu vešla do školy, vzpomínky se jí vybavily.  Do školy chodila čtyři kilometry pěšky ze Sulkovce. „Někdy jsme zmokli, nebo jsme se vyváleli ve sněhu, tak jsme se pak místo učení hřáli u kamen," ukazovala směrem, kde stávala kamna. Často vzpomíná a vybavuje si i učitele, které měla ráda a hodně naučili, i když byli přísní. Společně s ní školu procházela i její dcera Hana. I za ní ještě byly lavice spojené a kluci rádi do nich strkali, aby spadly.  „Vzpomínám na pana učitele Dittrich. Jezdil s námi na výlety, vzal nás hodně daleko a hodně věděl. Měla jsem ho moc ráda. Uměl i pěkně vysvětlit matematiku. Do této školy chodila celá naše rodiny, i dědeček," poznamenala Hana Plchoutová. Přiznala se, že ji nebavila hudbení výchova.