VYBERTE SI REGION

Novotný: Jako dítě jsem zlobil. Smetí jsem vynášel do keře

Polička – Herec ALAN NOVOTNÝ sice přišel do Listování až v jeho průběhu, ale svým uměním a jedinečnou improvizací projekt výrazně obohacuje. Váží si ho i proto, že diváky dokáže rozesmát tuctech cizích řečí, které vymýšlí přímo na jevišti a přitom nemají gramatický podklad.

28.1.2016
SDÍLEJ:

JAKO LÍNÝ ALÁNEK. Alan Novotný při představení v Poličce jako dítě, z něhož je nutné vyhnat lenost všemi prostředky. Autor: Radim Hromádko

Výraznou stopu zanechal i při stém hraném titulu Listování v Poličce. V díle Pohádky pro neposlušné děti a jejich starostlivé rodiče, kde ztvárnil roli líného dítěte Alánka i maďarsky mluvícího doktora. Sám přiznává, že právě z pohledu rodiče i dítěte si nazkoušení dosti užil. Už proto, že podobné eskapády v menším provedení dřív sám zažil.

U prvních krůčků Listování jste sice nebyl, ale co vůbec pro celý soubor znamená stá odehraná kniha ve scénickém čtení?
Máte pravdu, u úplných začátků jsem nebyl. Přišel jsem do souboru až tenkrát, když jsme nastudovali Václava Havla a jeho knihu Prosím, stručně. Bylo to tenkrát, když Lukáš Hejlík přišel do městského divadla u nás v Brně. Listování pro mě, a pro ostatní určitě taky, znamená obrovské dobrodružství, protože hrajeme v různých prostorách od školních tělocvičen, mateřských školách, přes kluby až po národní divadla. To je naprosto luxusní záležitost.

V kterých prostorách hrajete vůbec nejradši?
Kluby jsou super, ale řeknu vám, že i mateřská školka někdy vytvoří takový klubový prostor. Děti vytvoří takový zajímavý klub, kde popíjejí jenom čaj a jedí koláčky, ale vlastně vytvoří tu samou atmosféru. Děti jsou úžasné v tom, že vám nota bene nic neodpustí. Ale lidi v klubu taky ne. Holt každé má to svoje.

Profil Alana Novotného
Narodil se 9. srpna 1978. Dnes žije v Brně, je členem činohry v tamním Městském divadle. Do souboru herců Listování přišel v roce 2006. Objevuje se také v muzikálech. S kapelou All-X uspěli v soutěži TV Nova X-factor.

Předpokládám, že při některých knížkách vás zase baví žertování a interakce s dospělými, že?
Jasně, to je takřka na každém představení, ať je to takové živé. V tom je to představení kouzelné, že není jako film, který by byl vždycky stejný, ale pokaždé je to vlastně taková premiéra.

Máte za ta léta oblíbené tituly, které byste byl schopný zahrát hned po probuzení i v noci?
Mám jich samozřejmě několik. Když si teď rychle vzpomenu na průřez našich čtení, mám tam určitě Ekonomii dobra a zla, rozhodně mám rád Gottland, bavil mě Payneův Neviditelný. Oblíbil jsem si i pohádky, co děláme – Kvaka a žbluňka. Teď i Bertík a čmuchadlo. Takže i pohádka. Je toho spousta a další jsem teď zapomněl. (úsměv)

A jak vás bavila práce na sté knížce – Pohádky pro neposlušné děti a jejich starostlivé rodiče?
Jo, je to hezké. Mám dvě děti, takže se dokážu vcítit i do nich jako rodič i jako dítě. Však i moji kolegové v divadle jsou tátové a synové, tudíž mám kolem sebe i dost figurek, jak se říká.

Jak staré máte děti?
Nicolasovi je deset let a Ondrovi bude sedm.

Takže jste inspiraci načerpával poměrně jednoduše. Už víte, co vás čeká.
Ano, nejen jako rodič, ale také jako dítě.

V této knize rodiče potíže s dětmi řeší útěkem i do lesa. Jak jste na tom vy? Měl jste při nějaké neshodě s dětmi také někdy chuť zmizet?
I jako rodič i jako dítě, samozřejmě. (úsměv) Ale jenom na dvě hodiny, potom bych se vrátil s brekem. V lese bych asi nezůstal. Začalo by se mi stýskat. Pak si vždycky vyčítám, že jsem na ně křičel. Jenže v daném okamžiku si jako rodič nemůžete pomoct, znáte to. Takže je lepší jít za roh a vydýchat se. Ale někdy si říkám, že bych měl mít nějakou takovou školu jako ti kluci v knížce. Kluci se na tu knížku dívali, smáli a já jim říkám, že to poznají časem.

První titul? Hakliáda
Listování své putování po městech odstartovalo už v roce 2002. Vůbec první knihou převedenou na divadelní prkna byla Hakliáda od Emila Hakla. V roce 2003 přibyla Hawklinská nestvůra Richarda Brautigana, Program pro přeživší či Stopařův průvodce galaxií. Úspěchy však sklízelo s Ekonomií dobra a zla či s Rogerem Krowiakem.

Bylo znát, že jste se při nazkoušení asi dost bavili. Často jste neudrželi smích. Byly zkoušky hodně legrační?
To je pravda. Vycházeli jsme z toho, že povětšinou už jsme rodiče a přinášeli jsme do představení to svoje. Postupně se potom všechno formovalo a během turné se náš projev formuje dál.

Bavili jsme se o tom, jak to vnímáte jako rodič. Ale jaké jste byl dítě? Zlobil jste?
Byl jsem dost nepořádný, nechtělo se mi vynášet smetí. Nedošel jsem až k popelnici, ale hned u domu jsem ho vyhazoval pod keř. Pak se na to přišlo a byl z toho hroznej průšvih. Asi dva měsíce jsem nemohl chodit ven.

Byl jste spíš typ aktivního, nebo líného dítěte?
Spíš jsem byl línej. Něco takového jako jste viděli dneska na jevišti.

Takže pro podstatu postavy Alánka, kterou tu ztvárňujete, jste měl průpravu.
(smích) Jo, to každopádně. Pak jsem to poznal i na svých rodičích. Z každého tam byl kousíček, takže je pak pěkné, že střípek z každého se dá uplatnit na té postavě.

Kromě toho jste předvedl to, čím jste proslavený – jazyky nejazyky. Mluvíte i v maďarštině a přitom neříkáte nic maďarsky. Prý umíte imitovat i spoustu dalších řečí. Kde se to vzalo?
Na konzervatoři se to nějak vylouplo a tyhle blbiny se nás drží dodneška. A když jsme potom začali dělat představení Kuchařku, kde hraji dvanáct evropských tatínků, kde jsme to nějak zformovali. Možná je to i tím, že v sobě mám jižanskou krev. Teď třeba začínám v divadle zkoušet hru, kde hraje pět Italů. Jmenuje se to Malý rodinný podnik. Tam je to přesně předepsané, co máte říkat, ale právě v Listování si můžete i vymýšlet.

GLOSA: Když dítě přežije první bolesti
Když kdysi daleko před deseti lety knihovník Honza Jukl přišel s tím, že přivede do Poličky projekt, který všechny nadchne, moc jsem mu nevěřil. Byť herec Lukáš Hejlík přivezl na Svitavsko poprvé scénické čtení a jeho Listování jako úplně nový žánr, působilo to jako zjevení, bomba z čista jasno, co vás dokázala ochromit, úspěch se přesto nerodil příliš lehce. V Praze a Českých Budějovicích už je sice znali, v brněnských kavárnách a undergroundových klubech si možná šeptali, že takovou pecku ještě neviděli, zato třeba v Poličce nás příběhy ožívající v reálném čase a dostávající konkrétní kontury sledovalo, maximálně deset. Jsem rád, že jsem na vlastní oči ještě jako mladý „cucák" přihlížel tomu, jak se tohle dítě narodilo, zažilo první bolístky a postupně si získávalo nové a nové „kamarády". Za dvanáct let ušlo velký kus cesty. Vyrostlo, stal se z něj pořádný dospívající prepubescent a jeho humor možná bude ještě peprnější. Tohle zábavné děcko svého táty Lukáše Hejlíka ještě neřeklo poslední slovo. Vždyť sály praskají ve švech. Listování jako dítě lapalo po dechu, dnes už nabralo dech a v sálech se nás schází už kolem čtyř set. Co teprve, až mu bude osmnáct. (bs)

Autor: Bohuslav Stehno

28.1.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Jiskra potvrdila neodvratný sestup

Litomyšl – Zdejší atleti opouštějí první ligu. Se svým smutným osudem byli delší dobu smířeni, v posledním kole nemohli nic dělat.

Zemětřesení umíme spustit, ale nikoliv zastavit

Rozhovor s předním českým seismologem Janem Zedníkem o tom, kde na Zemi hrozí největší katastrofy při otřesech půdy, proč se tragická zemětřesení budou stále opakovat a jak se pozná, když někde na planetě zkoušejí atomový výbuch nebo zkolabuje jaderná ponorka.

Na Svojanově se odehrál příběh z dob Třicetileté války

Svojanov – Z někdejšího královského sídla se o víkendu ozývaly výstřely.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies