Novotný: Jako dítě jsem zlobil. Smetí jsem vynášel do keře

Výraznou stopu zanechal i při stém hraném titulu Listování v Poličce. V díle Pohádky pro neposlušné děti a jejich starostlivé rodiče, kde ztvárnil roli líného dítěte Alánka i maďarsky mluvícího doktora. Sám přiznává, že právě z pohledu rodiče i dítěte si nazkoušení dosti užil. Už proto, že podobné eskapády v menším provedení dřív sám zažil.

U prvních krůčků Listování jste sice nebyl, ale co vůbec pro celý soubor znamená stá odehraná kniha ve scénickém čtení?
Máte pravdu, u úplných začátků jsem nebyl. Přišel jsem do souboru až tenkrát, když jsme nastudovali Václava Havla a jeho knihu Prosím, stručně. Bylo to tenkrát, když Lukáš Hejlík přišel do městského divadla u nás v Brně. Listování pro mě, a pro ostatní určitě taky, znamená obrovské dobrodružství, protože hrajeme v různých prostorách od školních tělocvičen, mateřských školách, přes kluby až po národní divadla. To je naprosto luxusní záležitost.

V kterých prostorách hrajete vůbec nejradši?
Kluby jsou super, ale řeknu vám, že i mateřská školka někdy vytvoří takový klubový prostor. Děti vytvoří takový zajímavý klub, kde popíjejí jenom čaj a jedí koláčky, ale vlastně vytvoří tu samou atmosféru. Děti jsou úžasné v tom, že vám nota bene nic neodpustí. Ale lidi v klubu taky ne. Holt každé má to svoje.

Předpokládám, že při některých knížkách vás zase baví žertování a interakce s dospělými, že?
Jasně, to je takřka na každém představení, ať je to takové živé. V tom je to představení kouzelné, že není jako film, který by byl vždycky stejný, ale pokaždé je to vlastně taková premiéra.

Máte za ta léta oblíbené tituly, které byste byl schopný zahrát hned po probuzení i v noci?
Mám jich samozřejmě několik. Když si teď rychle vzpomenu na průřez našich čtení, mám tam určitě Ekonomii dobra a zla, rozhodně mám rád Gottland, bavil mě Payneův Neviditelný. Oblíbil jsem si i pohádky, co děláme – Kvaka a žbluňka. Teď i Bertík a čmuchadlo. Takže i pohádka. Je toho spousta a další jsem teď zapomněl. (úsměv)

A jak vás bavila práce na sté knížce – Pohádky pro neposlušné děti a jejich starostlivé rodiče?
Jo, je to hezké. Mám dvě děti, takže se dokážu vcítit i do nich jako rodič i jako dítě. Však i moji kolegové v divadle jsou tátové a synové, tudíž mám kolem sebe i dost figurek, jak se říká.

Jak staré máte děti?
Nicolasovi je deset let a Ondrovi bude sedm.

Takže jste inspiraci načerpával poměrně jednoduše. Už víte, co vás čeká.
Ano, nejen jako rodič, ale také jako dítě.

V této knize rodiče potíže s dětmi řeší útěkem i do lesa. Jak jste na tom vy? Měl jste při nějaké neshodě s dětmi také někdy chuť zmizet?
I jako rodič i jako dítě, samozřejmě. (úsměv) Ale jenom na dvě hodiny, potom bych se vrátil s brekem. V lese bych asi nezůstal. Začalo by se mi stýskat. Pak si vždycky vyčítám, že jsem na ně křičel. Jenže v daném okamžiku si jako rodič nemůžete pomoct, znáte to. Takže je lepší jít za roh a vydýchat se. Ale někdy si říkám, že bych měl mít nějakou takovou školu jako ti kluci v knížce. Kluci se na tu knížku dívali, smáli a já jim říkám, že to poznají časem.

Bylo znát, že jste se při nazkoušení asi dost bavili. Často jste neudrželi smích. Byly zkoušky hodně legrační?
To je pravda. Vycházeli jsme z toho, že povětšinou už jsme rodiče a přinášeli jsme do představení to svoje. Postupně se potom všechno formovalo a během turné se náš projev formuje dál.

Bavili jsme se o tom, jak to vnímáte jako rodič. Ale jaké jste byl dítě? Zlobil jste?
Byl jsem dost nepořádný, nechtělo se mi vynášet smetí. Nedošel jsem až k popelnici, ale hned u domu jsem ho vyhazoval pod keř. Pak se na to přišlo a byl z toho hroznej průšvih. Asi dva měsíce jsem nemohl chodit ven.

Byl jste spíš typ aktivního, nebo líného dítěte?
Spíš jsem byl línej. Něco takového jako jste viděli dneska na jevišti.

Takže pro podstatu postavy Alánka, kterou tu ztvárňujete, jste měl průpravu.
(smích) Jo, to každopádně. Pak jsem to poznal i na svých rodičích. Z každého tam byl kousíček, takže je pak pěkné, že střípek z každého se dá uplatnit na té postavě.

Kromě toho jste předvedl to, čím jste proslavený – jazyky nejazyky. Mluvíte i v maďarštině a přitom neříkáte nic maďarsky. Prý umíte imitovat i spoustu dalších řečí. Kde se to vzalo?
Na konzervatoři se to nějak vylouplo a tyhle blbiny se nás drží dodneška. A když jsme potom začali dělat představení Kuchařku, kde hraji dvanáct evropských tatínků, kde jsme to nějak zformovali. Možná je to i tím, že v sobě mám jižanskou krev. Teď třeba začínám v divadle zkoušet hru, kde hraje pět Italů. Jmenuje se to Malý rodinný podnik. Tam je to přesně předepsané, co máte říkat, ale právě v Listování si můžete i vymýšlet.